Trémou netrpím

Od začátku června měla Vendula Dušková jedno soustředění za druhým, jen na víkend se dostala domů. Do poslední chvíle ladila formu pro paralympijské hry v Tokiu, na kterých reprezentuje Českou republiku v plavání.

Už jen účast na paralympiádě je skvělý sportovní úspěch. Vendula se na ni vypravila už podruhé...

Třiadvacetiletá studentka ergoterapie na Západočeské univerzitě v Plzni je odmalička odkázána kvůli vrozené vadě na invalidní vozík. Přesto se jí ve sportu i v životě daří dosahovat hodně vysokých cílů.

Čím je pro vás sport, a ten vrcholový zvlášť?
Pohyb mě neskutečně baví, jsem sportovec tělem i duší. Mám mezi sportovci spoustu kamarádů – a já žiju z lidí. Sport je důležitý i pro mou fyzickou kondici, kdybych neplavala, tak se možná ani nepostavím, mám křivá záda. Sportu já se nevzdám, toho vrcholového jednou ano, ale nevím kdy.

Jak velkou změnou do života vám vnesla příprava na paralympiádu?
Od začátku června jsme jezdili přes týden na soustředění. Většinou jsme měli dopoledne dvě hodiny v bazénu, pak volno, oběd, po něm suchou přípravu a druhý plavecký trenink – celkem pět hodin tréninku denně a večer ještě fyzioterapii.

Jak vypadá suchá příprava handicapované plavkyně?
Jde o funkční trénink vývojových poloh, odstraňujeme při něm nedostatky v pohybu, posilujeme správné pohybové vzorce. Už to není o posilování, to už musíme mít „nabrané“, před paralympiádou se jen dolaďovala forma. Před závody se tréninky vždycky zmírňují, já ale musím trénovat do poslední chvíle. Jakmile tělo dostane volno, trvá mu dlouho, než se rozjede.

Co všechno vás na paralympiádě čeká?
Tři starty – 400 m kraul, 200 m polohově a 100 m prsa. Hlavní disciplína je pro mě 100 m prsa, skvělé by bylo dostat se do finále. Je to ale hodně našlapané, jsem zatím desátá ve světových tabulkách, uvidíme, kdo z holek přijede a jak se to celé vyvine. Půjde také o to, kdo jak se připravil. Já letos nemám kvůli zranění natrénováno z jara tak, jak bych chtěla, ale doufám, že neudělám úplně ostudu. Už dlouhou dobu mám stejné časy, tak doufám, že se posunu. Atmosféra také hraje roli, ale spíš ta v týmu. Člověk do toho pak dokáže dát všechno.

Účastnila jste se i minulé paralympiády v Rio de Janeiru. Tak už to trochu znáte…
Co do přípravy jsou to úplně odlišné zkušenosti. Do týmu přibyla spousta lidí, došlo i ke kompletní výměně trenérů, máme i kondičního trenéra a fyzioterapeuta, ti s námi také jedou. V Riu to nebylo špatné, ale nebylo tolik peněz – doba a společnost byly jinak nastavené. To, co máme teď, se začíná trochu přibližovat podmínkám, v kterých bychom chtěli trénovat.

Liší se vaše očekávání tehdy a teď?
V Riu jsem chtěla aspoň jedno finále, nakonec jsem byla ve dvou. Plavala jsem časy, o kterých jsem netušila, že je mohu zvládnout. Co bude teď, uvidíme. Trenér doufá, že bude jedno finále, já tam jedu s tím, že si chci udělat osobní rekordy.

Máte trému?
Trémou netrpím, jsem splachovací. Nervozita je důležitá, ale neprožívám to nijak zvlášť. Jdu si závody užít.

Jak obtížné je pro vás - jako vozíčkářku - cestování?
Já už procestovala velký kus světa, a ne vždy v přívětivých podmínkách. V Japonsku ale budeme jen v paralympijské vesnici a v bazénu, kde se všude počítá s bezbariérovostí. Máme s sebou tým, jeho členové neváhají ani vteřinu a pomáhají.

Jak jde dohromady vaše studium a vrcholový sport? Zvládáte obojí?
Do nedávna to šlo vše v termínu. Ale v zimě jsem usoudila, že příprava na paralympiádu zabere hodně času a příprava na státnice také, takže jsem studium o rok prodloužila.

Studujete ergoterapii, což je zdravotnický rehabilitační obor, zatím nepříliš známý. Co přesně je náplní a kde sama sebe vidíte, až dostudujete?
Ještě nevím, kde se vidím. Ale asi tam, kde budu moci předávat zkušenosti. Obor je o tom, jak vrátit člověka po úrazu či onemocnění zpět do plnohodnotného života. Mohla bych pracovat třeba na spinálním centru, v rehabilitačním ústavu nebo u handicapovaných dětí, s nimiž rodiče cvičí, rehabilitují. Mě nepošlou do háje, nikdo mi neřekne, že nevím, jaké to je. My totiž lidem nepomáháme, my je učíme. Nutíme je konat, a to přesto, že nás za to někteří třeba i nemají úplně rádi. Spolužačky s tím bojují, já s tím problém nikdy neměla. Cvičili se mnou i lidé, kteří s nikým jiným nechtěli nic dělat.

Už poněkolikáté žádáte (a využíváte) Stipendium Konta Bariéry. Jak vám pomáhá?
Ze stipendia si platím ubytování na koleji. Bezbariérové koleje jsou dražší. Je důležité mít zázemí, kde člověk ví, že všechno zvládne. Když nemáte nikoho po ruce, je to důležité. Něco málo mi zbyde i na benzín, na cesty. Já auto potřebuji, nemám jinou možnost. Například mezi Karlovými Vary a Plzní neexistuje bezbariérové spojení ve veřejné dopravě.

Držíme Vendule palce - ať se jí daří v Tokiu i v životě! Na informace o Stipendiu Konta Bariéry se podívejte ZDE.

(Foto Jan Šilpoch a archiv V. Duškové)