Pohon pro Romanu

Třicet let dohání Romana Kolářová rukama, na co nestačí její ochrnuté nohy. Patřila k české špičce mezi handicapovanými plavci, teď společně s manželem vychovává dvě dcery. Na vozíku, na který ji teprve jako sedmnáctiletou dívku posadil úraz páteře, se naučila zvládnout úplně všechno. Jenže neustálé roztáčení jeho kol se podepsalo na Romaniných rukách, a ty ji teď přestávají poslouchat. Nepomohly ani operace a lékaři už mají jen jedinou radu – klid. Ulevit nemocným pažím by Romana mohla díky přídavnému elektrickému pohonu k vozíku, potřebuje ale pomoci s jeho pořízením. Přispěli jste jí na něj ve společné novoroční sbírce Konta Bariéry a Aktuálně.cz.  

Romana Kolářová s celou rodinou. (Foto: Jakub Plíhal, Economie) 
 

Blesková sbírka
Stačilo pouhých šest hodin a na transparentním účtu Konta Bariéry se sešlo dostatek peněz, aby si paní Romana mohla pořídit přídavný pohon k vozíku. "Chtěla bych všem moc poděkovat za podporu. Je to neuvěřitelné! Nečekala jsem, že se peníze podaří vybrat tak rychle a že si budu moci pohon hned pořídit. Ještě jednou všem dárcům moc děkuji," říká dojatě paní Romana. Z případného přebytku sbírky jí Konto Bariéry uhradí další kompenzační pomůcky, které jí ulehčí život s handicapem, nebo přispěje na milované plavání, protože sport má v životě lidí se zdravotním postižením nezastupitelnou, rehabilitační i socializační roli. 

Romana Kolářová je drobná žena s velkou vnitřní silou. Zatímco jiní se dokážou trápit ledajakou maličkostí, ona se vrátila do života po těžkém úrazu, se šrámy na těle i duši. „Celý život jsem se snažila, abych byla na vozíku soběstačná,“ říká 49letá Romana. Ještě v předvánočním shonu se scházíme v rodinném domku na okraji Prahy, který Kolářovi postupně dostavují a zařizují, a kde bude paní Romana v dohledné době s manželem Jiřím, dcerami Eliškou a Barborou, retrieverem Marleyem a dvěma kocoury bydlet. Zastihnout ve všední den celou všechny pohromadě je však skoro nadlidský úkol. „Manžel si ale zlomil kotník, tak doběhne domů z práce dřív,“ hlásí s úsměvem paní Romana. Optimismus Kolářovým zkrátka nechybí, ani když jim není zrovna dvakrát dobře. Stejně jako vůle žít a navzdory vlastním těžkostem ještě pomáhat druhým – třeba mapováním bezbariérových míst hlavního města, na kterém se paní Romana jako vozíčkářka několik let aktivně podílela.

Říká se, že veselá mysl je půl zdraví. Jenže třicet let strávených na vozíku se na člověku podepíše, ať se sebevíc naučí brát svůj handicap s nadhledem. Nemocné nohy musí suplovat další části těla, trpí záda a hlavně ruce. Paní Romana zvládá sama úplně všechno, včetně přesunů. Nejenže například sama dokáže nastoupit do auta, ale rukama do něj vytáhne i složený vozík.  „Jenže právě snaha nebýt na nikom vázaná je možná tak trochu i moje neštěstí,“ povzdychne si. Před několika lety ji totiž začaly trápit problémy s rukama a navzdory snahám lékařů se stále stupňují. Důvodem je, že paže přetěžuje, jak se s nimi odráží na vozíku. „Ráno trvá i několik hodin, než ruce rozpohybuji,“ ukazuje paní Romana ztuhlé prsty. „Dokonce už na to mám speciální ortézy, protože jeden prst nejde ráno vůbec ohnout,“ dodává. Jenže co s tím? Na rukou a jejich síle je přece závislá.


Nemoc z přetížení. Po třiceti letech na vozíku potřebují Romaniny ruce klid. (Foto: Jakub Plíhal, Economie) 

Svobodu pohybu jí vrátila voda

Psal se rok 1992, když paní Romanu posadil na vozík úraz páteře. Sotva sedmnáctiletá dívka z pražského sídliště se tak náhle a na několik let ocitla v domácí izolaci. Dostat se ven z bytu jí bránily nejen schody v domě, ale také nalomená psychika. „Vůbec jsem to nezvládala. Trvalo mi tři roky se s tím vyrovnat,“ vzpomíná paní Romana. Mezi lidi ji nakonec dostala až o 11 let mladší sestra, o kterou se doma pomáhala starat. „Vyrostla a jednoho dne mi řekla, že přece taky musím ven. Jenže všichni sousedi mě znali jako zdravou a místo pomoci mě akorát spíš litovali. Vozíčkářů na ulici tehdy moc nebylo,“ dodává.

Nový směr nabral Romanin život až během pobytu v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech, kde potkala Jana Nevrklu, guru českého para plavání. „Jezdil tam a rozhlížel se po lidech, které by mohlo plavání zajímat. Oslovil dva vozíčkáře, kteří tam byli se mnou, a já se k nim tak trochu vetřela,“ směje se. „Vodu jsem milovala, ale v té době jsem pořádně neuměla žádný plavecký styl, jen jsem se potápěla. Strašně moc mě to ale vzalo. Ve vodě je člověk úplně svobodný, ani s ochrnutýma nohama tam nic nepotřebuje.“


Romana se v para plavání probojovala mezi české reprezentanty. (Foto: archiv Romany Kolářové)

Na pravidelné tréninky nejdřív Romanu vozil tatínek, zanedlouho si ale udělala řidičák a pak už byl jen krůček k tomu, aby se úplně osamostatnila. „Plavání v mém životě změnilo úplně všechno,“ vzpomíná. Našla si práci, vlastní bydlení, a protože se jí v bazénu dařilo, dokonce s českou para plaveckou reprezentací procestovala kus světa. „Můj největší úspěch je Mistrovství světa v Argentině v roce 2006, kde jsem vybojovala 5. místo na 100 metrů prsa,“ vypráví paní Romana.

„Jsem vděčná za každou příležitost, která mi pomůže být aktivní parťačkou pro dcery,“ říká paní Romana. Poté už ale potkala budoucího manžela Jiřího a plaveckou dráhu vyměnila za rodinu, záhy se jim narodily dvě dcery. „Teď na to vzpomínám docela s úžasem, jak jsem to mohla zvládnout, protože holky jsou jen necelé dva roky za sebou,“ ohlíží se za mateřstvím paní Romana. „Třeba ven jsme chodily tak, že jsem jednu měla v klokance na prsou a druhá šla vedle mě chycená za šňůrku nebo pásek, protože za ruku jsem ji z vozíku vzít nemohla a bála jsem se, aby neskočila do silnice,“ dodává. Dnes jsou Eliška a Barbora dospívající slečny, jedna se věnuje cheerleadingu (skupinové roztleskávání s akrobacií – pozn. autorky) a druhá jezdí na in-line bruslích. Celá rodina také vyráží v létě ráda do hor na túry. „Jsem vděčná za každou příležitost, která mi pomůže být pro holky aktivní parťačkou,“ říká paní Romana. „Jenže tlačit mě, a zvlášť do kopců, není pro nikoho sranda,“ dodává.

Pohon uleví nemocným rukám

Do nového roku 2024 vstupuje paní Romana s úplně obyčejným předsevzetím: „Víc odpočívat a udržet zdraví. Ještě mi přece jen není tolik let, tak bych chtěla fungovat na co nejvíc procent.“ Moc možností, jak zvrátit zhoršující se zdravotní stav, ale bohužel nemá. Na dlouho se jí neulevilo ani po operacích karpálních tunelů na obou rukách, ani když jí lékaři chirurgicky uvolnili šlachu u nejvíc zatuhlého prstu. „Bylo to hodně bolestivé a stejně to nezabralo na sto procent,“ říká paní Romana. Pravidelně přitom rehabilituje a doporučené má stále i milované plavání – v bazénu pravidelně plave jednou týdně. „Jediná další rada, kterou mi lékaři dokážou říct, je, abych ruce nezatěžovala,“ dodává.

Ulevit nemocným rukám by paní Romaně pomohl přídavný pohon, který se jednoduše připne k vozíku a udělá z něj elektrickou tříkolku. „Začala jsem o něm přemýšlet asi před čtyřmi lety, ale nejdřív mi to přišlo nevhodné. Proč bych ho používala, dokud se můžu vozit sama?“ říká se zarputilostí sobě vlastní. Stále bolavější ruce ji ale přiměly změnit názor a pohon vyzkoušet. A znovu získaná svoboda pohybu ji nadchla. Protože ale pohon, který zvládne i jízdu ve větším terénu, vyjde na 126 tisíc korun a pojišťovna na něj nepřispívá, rozhodla se obrátit s prosbou o pomoc na Konto Bariéry, a to se dohodlo s redakcí Aktuálně.cz paní Romanu společně podpořit. „Ušetřit tolik peněz v rozpočtu čtyřčlenné rodiny, navíc když jsme teď dobudovali bezbariérové bydlení, je bohužel nereálné,“ říká paní Romana. „Proto budu moc vděčná za jakoukoliv pomoc.“

A kam s pohonem vyrazí jako první? „Moc se těším, že si vyjedu na pořádnou procházku se psem,“ říká, zatímco se jí bílý retriever Marley motá pod kola. A dodává trochu skromně: „Není to hloupé, přát si takhle obyčejnou věc?“


Romanin parťák na procházky - retriever Marley. (Foto: Jakub Plíhal, Economie) 

Děkujeme, že paní Romaně spolu s Kontem Bariéry a Aktuálně.cz pomůžete.

---

Fotogalerie