Cookie Consent by FreePrivacyPolicy.com

Lehokolo pro Zdeňka

Šikovný řemeslník, co umí vzít za práci, i milující táta od rodiny. Do 34 let nebylo pro Zdeňka Matyse nic problém. Pak ho ale, přesně v den jeho narozenin, poštípaly vosy. Když se po měsíci probral z kómatu, nic si nepamatoval, byl ochrnutý a znovu se učil i samostatně dýchat. O návrat do normálního života bojuje už šest let. Pomůže mu v tom i vánoční sbírka, kterou uspořádalo Konto Bariéry společně s Aktuálně.cz. Zdeněk potřebuje speciální "lehokolo", aby mohl posilovat ochrnuté svalstvo. A přitom aby také stačil svým dcerám a manželce, která to s ním ani v nejtěžších chvílích nevzdala. Štědří dárci pro Zdeňka nasbírali přes čtvrt milionu za 28 hodin! Děkujeme!

DSC_5019-(1).jpg


Blesková sbírka
Příběh pana Zdeňka Matyse vyvolal neuvěřitelnou vlnu solidarity. Za pouhých 28 hodin se na transparentním účtu Konta Bariéry sešlo přes 250 tisíc korun! "Není možná!" zněla první slova Zdeňkovy manželky Dagmar. "Nemohu tomu uvěřit, ještě teď se chvěju. Lehokolo pro Zdeňka prostě bude, jupí. Jste všichni neskuteční! Moc vám upřímně děkujeme s jakou energií sbírka proběhla. Těšíme se na kilometry, které nás díky vám čekají," napsala později v poděkování všem dárcům. Protože se ve sbírce, kterou Konto Bariéry uspořádalo společně s Akuálně.cz, vybralo víc peněz, než Zdeněk na pořízení lehokola potřebuje, souhlasí s tím, že zbylé peníze rozdělí Konto Bariéry mezi další žadatele o pomoc: Péťu (9) a Luboše (56). Péťův život obrátila naruby těžká autonehoda, když mu byly teprve tři roky. Poranil si při ní páteř, dodnes má tracheostomii a pohybuje se na vozíčku, ke kterému teď potřebuje speciální židličku. Luboš ochrnul v roce 2003 při nešťastném skoku do vody. I upoutaný na vozík ale stále pracuje a sportuje. Konto Bariéry požádal o příspěvek na handbike s elektropohonem, na kterém by mohl vyrážet na projížďky s rodinou i s přáteli. Péťa i Luboš za pomoc všem čtenářům Aktuálně.cz moc děkují!


V obývacím pokoji staršího rodinného domku v západočeském Nejdku sedí na gauči urostlý čtyřicetiletý muž. Před sebou má dřevěný tkalcovský stav a vyrábí šálu. „Naučil jsem se to v Kladrubech v rehabilitačním ústavu. U přehazování ze strany na stranu zaměstnávám ramena, s nití zas trénuju jemnou motoriku,“ vysvětluje Zdeněk Matys, kde přišel k neobvyklému koníčku. Vyrobit jednu šálu mu trvá osm až deset hodin a tkaní se věnuje hlavně v zimě a při sledování televize. S trochou nadsázky lze říct, že nemá jinou možnost. „Kdybych přišla do obýváku a Zdeněk seděl jen tak u obrazovky, okamžitě to vypínám,“ směje se jeho manželka Dagmar. Život Matysových to ale překvapivě dobře vystihuje. Před šesti lety totiž jediná Dagmara věřila, že se její manžel a otec dvou dcer vrátí zpátky do života. I když lékaři nad tím kroutili hlavou.

Narozeninový horor

Zdeňkův život se obrátil na ruby přesně v den jeho 34. narozenin. V září 2015 vyrazil s motorovou pilou řezat dřevo na pozemek nedaleko svého domu. V zemi, pod hromadou kulatin, bylo ale ukryté vosí hnízdo. Když se dal Zdeněk do práce, černé vosí mračno ho napadlo. „Pamatuju si, jak mě štípaly. Utíkal jsem. A pak už nic,“ říká. Než zkolaboval, stačil ještě vytáhnout z kapsy mobil a vytočit záchranku, instinktivně se pak vydal k silnici. Na víc už ale neměl sílu. Nebýt kolemjdoucí ženy, na místě by umřel. „Paní vzala manželův telefon, slyšela v něm operátorku ze záchranky a popsala jí, kde Zdeněk je,“ líčí Dagmar.

Zpráva o nešťastné události se rychle šířila. „Byla jsem právě hodině zpěvu, když mi to volali. Hned jsem tam jela, Zdeněk byl celý fialový, jak se dusil, měl fialové oči, fialové rty,“ vzpomíná na dramatické okamžiky Dagmar. Záchranáři bojovali o jeho život. Zdeněk byl v bezvědomí a více než 45 minut bez měřitelného krevního tlaku. Naprosto beznadějně pak vypadalo i prvních čtrnáct dnů na anesteziologicko-resuscitačním oddělení. Anafylaktický šok a zástava dechu totiž nenávratně poškodily Zdeňkův mozek. Byl dlouho v umělém spánku, po dvou týdnech se jeho stav sice stabilizoval, ale on stále plně nenabyl vědomí.

Lékaři v zázrak nevěřili

Matys_archiv.jpgPrognózy lékařů nepočítaly prakticky s ničím, natož se Zdeňkovým návratem do normálního života. Ne tak ale jeho žena Dagmar. Objevila možnost následné intenzivní péče v Ostrově nad Ohří a nechala tam Zdeňka převézt. Společně s lékaři pak začala s metodou takzvané bazální stimulace. Na manžela v kómatu hodiny a hodiny mluvila, připomínala společné zážitky, dokonce mu přinesla jeho rybářský prut, aby si připomínal známý úchop, nebo mu v posteli obouvala jeho boty. Nikdy nepřestala věřit, přiznává ale, že hodně plakala. „Ale pak jsem si řekla: Já ho potřebuju! Je to můj manžel a táta našich dětí.“ 

Kóma se podařilo přemoct, po měsíci od nešťastné události se Zdeněk probudil. Ale ještě zdaleka neměl vyhráno. Všechno se musel učit znova, i samostatně dýchat. Ochrnul na všechny čtyři končetiny a vůbec se nehýbal. Uvězněný ve vlastním těle při rehabilitacích brečel bolestí i bezmocí. Ale nevzdal to, stejně jako to nevzdala jeho žena, dcery a další příbuzní. A nakonec se Matysovým vyplnilo zpočátku nepředstavitelné: na Štědrý den byli zase všichni doma. Pro silně věřící rodinu to byl malý vánoční zázrak.

Olšové ruce

Uplynulo šest let. Zdeněk ještě není zdravý, bojuje každý den. Hrůzu, kterou prožil, stále připomíná jeho strojová chůze, špatná rovnováha, zadrhávání v řeči a, jak sám říká, také „olšové ruce“. Sám je schopen ujít jen menší vzdálenosti, má stále problém vyjít do schodů bez zábradlí. Návrat k původní profesi zedníka a klempíře je nemyslitelný, ve čtyřiceti letech je v plném invalidním důchodu. O to víc se ale snaží být soběstačný, pomáhat s péčí o dům a zahradu. „Venku natírám plot, doma vysávám,“ popisuje Zdeněk činnosti, která zvládá. Patří mezi ně i sekání trávy, nebo odklízení sněhu frézou. Potřebuje ovšem pomoc, nedokáže si sám stroje připravit, nastartovat a pak zase uklidit.

Matys_archiv2.jpgStále ještě zápolí s jídlem, potíže má s krájením, neunese talíř s polévkou. „Ale už jsme si našli cestu, která je přijatelná pro oba. Abych já neměla práce až nad hlavu a aby se Zdeněk necítil špatně, že kolem něj pořád někdo běhá,“ říká Dagmar. Štíhlá, ale nesmírně energická žena, je už šest let zvyklá být pořád v jednom kole. Pracuje jako sekretářka ve firmě, která v Nejdku vyrábí zámky do aut, a když zrovna nepracuje z domova, do kanceláře chodí už ráno na šestou, aby se odpoledne mohla věnovat Zdeňkovi a jezdit s dcerami na kroužky. K manželovi se přitom Dagmar chová s obrovskou úctou. „Beru to tak, že makal předtím, opravil celý dům, zateplil ho, udělal novou střechu, saunu na zahradě… Všechno dělal sám. Teď musí hodně rehabilitovat, věnovat se sobě, abychom se zas spolu mohli věnovat dětem,“ dodává.

Velká motivace

DSC_0979.jpg

I kvůli jedenáctileté Terezce a devítileté Adélce se Zdeněk snaží co nejvíc vrátit do života. Pravidelně navštěvuje logopedii, rehabilituje, v patře domu má dokonce malou tělocvičnu se žebřinami a kladku na vzpírání. „Každé pondělí jezdíme na plavání do paraklubu SK Kontakt v Karlových Varech,“ říká. Jeho velkou zálibou byla a stále je jízda na kole, které však kvůli svému postižení musel teď vyměnit za speciální tříkolku. I na ní už ale zdolal tisíce kilometrů. „Jezdíme s dcerami. Náš nejdelší výlet byl 56 kilometrů. To už jsme ale měli všichni dost,“ usmívá se. Cíl si s manželkou stanovili tisíc najetých kilometrů za rok. Přes léto proto běžně jezdí 30 kilometrů dvakrát týdně.

„Nesedíme jen tak se založenýma rukama. Pořád se snažíme Zdeňkův stav posouvat dopředu,“ říká Dagmar. Nejlépe ze všech dokáže ocenit manželovy, i na první pohled nepatrné, pokroky. „Když se podíváte v dlouhodobém horizontu půl roku, roku, tak tam vždy trošku posun je. Nejen v motorice a v síle, ale i v sociální oblasti,“ popisuje Dagmar. Dřív měl její manžel tunelové vidění, staral se hlavně o sebe, aby udržel rovnováhu. „Třeba jsme seděli u stolu, děti dělaly bugr a on je nebyl schopen vůbec okřiknout. Postupem času mi ale začal pomáhat, třeba je nahánět, aby se šly koupat. Teď s mladší dcerou čte,“ dodává.

Další krůček k normálu

matysovi_kolo_006.jpgPo čtyřech tisících kilometrech na tříkolce je teď Zdeňkovým snem přesednout na speciální lehokolo, se kterým by se dostal i na cyklostezky. S tříkolkou totiž může jezdit jen po asfaltové silnici, což zároveň znamená v provozu mezi auty. „S lehokolem bych mohl vyjet i do terénu,“ vysvětluje. Lépe by na něm stíhal i rostoucím dcerám a taky nepřetěžoval tolik záda a ruce jako na tříkolce. Problém je ale vysoká cena stroje, který se vyrábí každému handicapovanému na míru.
S prosbou o pomoc při shánění peněz se Matysovi obrátili na Konto Bariéry. Společně s Aktuálně.cz proto teď pořádá veřejnou sbírku. Lehokolo přímo pro Zdeňka vyjde na 205 tisíc korun. Pro těžce postiženého muže bude ale znamenat další krůček na cestě k normálnímu životu. A o to Zdeňkovi už šest let jde – být, když už nic jiného, zase skvělým tátou a dobrým manželem. Ze stejného důvodu také neustále vyrábí šály. „Dělám to, i když už je nikdo nechce. Rozdali jsme je už úplně všem," směje se.


Fotogalerie

Jdu na to