Cookie Consent by FreePrivacyPolicy.com

Vzpomínky na Jiřinu Šiklovou


22. května 2021 v 19:15 hod. zemřela Jiřina Šiklová, předsedkyně Správní rady Nadace Charty 77. Odešla v klidu a pokoji, obklopena svými nejbližšími.
Zemřela dlouholetá spolupracovnice nadace v dobách dobrých i zlých, chartistka s pohnutým, ale krásným životem, báječná a vzdělaná žena. Přinášíme vzpomínky na krásné chvíle, které  s ní prožili ti, kdo měli to štěstí... 


Božena Jirků, ředitelka Nadace Charty 77
Jiřinu Šiklovou znám třicet let. Pořád mi nejde z pusy to znala jsem…  Ráno jdu do kanceláře kolem zasedačky a vidím ji v mnoha rolích, které v nadaci do minulého týdne měla.
Čerstvých vzpomínek mám stovky, ale co ta nejstarší? Jiřinku jsem poznala v roce 1990. Ještě jako redaktorka Československé televize jsem ji pozvala do pořadu Vysílá studio Jezerka. „Zasloužilá“ disidentka, chartistka ve studiu, kolem kterého chvíli předtím nesměla málem ani jít po chodníku. Byla s ní velká legrace a lidé ve studiu padali smíchy ze židlí, když popisovala poměrně dramatickou situaci. Jak ji policie sebrala, prohledala celý byt a kromě nebezpečných papírů a dokumentů odnesla i psací stroj, na kterém to vše psala. A najednou se Jiřinka nečekaně otočila do kamery a řekla vážným hlasem: „Vraťte mi, soudruzi, ten psací stroj, nutně ho potřebuji.“
To víte, že jsme se všichni zasmáli. Ale ten konec příběhu! Ráno jsem přišla do redakce v Jindřišské ulici a zazvonil telefon. Kdo byl na druhé straně bohužel nevím, ale sdělení bylo jasné“ „Paní redaktorko, chceme vrátit paní Šiklové ten psací stroj.“ A bylo to! Nedávno jsme na to spolu vzpomínaly a opravdu jsme se zasmály.
Skvělý člověk, který tady mezi námi bude chybět!
Na shledanou, Jiřinko.

 
Lucie Otáhalová
Děkuji za zaslání hezké vzpomínky na mamku.
 
Bronislava Janečková
Děkuji za vzpomínku na Jiřinu Šiklovou. Odešla přesně deset dní po mém Vlado Príkazském, jako by se ti dva domluvili. Byli spolu i v disentu a také Vladovi „estébáci“ zabavili spolu s řadou písemností i psací stroj. To už byl vyhozený z rádia a pracoval jako bagrista při čištění rybníků. Šestnáct let. Ten stroj odnesli z maringotky. Tam se tehdy sešla skvělá společnost tehdy „politicky nespolehlivých“, takže psali společně řadu materiálů jako Ekonomická revue a časem i neoficiální Lidové noviny. A Vlado psal rozhlasové hry na jména jiných lidí, protože sám nesměl publikovat. Na rozdíl od Jiřiny Šiklové, jemu ten stroj ani písemnosti (kde měl i rodinné fotografie a dopisy tatínka) nikdy nevrátili.

Pavel Kosatík: Víc než jen zájmy

Jiřina Šiklová (1935)

Dceři pražského očního lékaře a učitelky, absolventky dívčího gymnázia Minerva založeného kdysi Eliškou Krásnohorskou, byl původně určený jiný osud. Měla vyrůstat v nejlepších tradicích a formách demokratického vzdělávání, jak je za první republiky ztělesňovaly instituce jako YMCA a hlavně její vysokoškolská „odbočka“ Akademická YMCA. S mladými lidmi narozenými ve třicátých letech to mělo jít stejně jako s jejich o generaci staršími předchůdci: vyrostou na půdorysu křesťanských hodnot, rozvinutých Masarykovou a Rádlovou filosofií a hlavně z ní odvozenou životní praxí. Coby eticky spolehliví lidé budou vychovaní k tomu, aby dovedli prakticky jednat a nést odpovědnost zdaleka nejen za sebe. Pamětníci se shodují dodnes, že mezi válkami u nás neexistovalo prostředí vytříbenější k debatám než „AY“: elita první republiky tam chodila přednášet ve víře a naději, že vychovává elitu ještě lepší.

 

VEN Z UTOPIE

Přišli ale nacisté a po nich komunisté, z původní stavby nezůstal kámen na kameni. Jen ten sen o lepší a smysluplnější společnosti, který však po únoru paradoxně vypadal utopičtěji než dřív. Jiřinu Šiklovou tato utopie v jedenadvaceti letech přivedla do komunistické strany. Podle svých pozdějších slov se tím upsala právě jenom utopii, tedy vizi humánnější společnosti. Ne ideologii. A dokud byla šance angažovat se v prvním zmíněném proudu, což bylo po celá šedesátá léta, angažovala se, nejvíc za Pražského jara, kdy se lidem jako ona otevřely netušené možnosti. Absolventka historie a filosofie na FF UK v roce 1965 na fakultě pomohla otevřít sociologickou katedru a začala se na ní zabývat tématem, se kterým si tehdejší režim nevěděl rady: postavením mládeže a studentského hnutí. Z hlediska moci měli být mladí lidé tím posledním, s kým snad bude problém: oblečeni ve svazáckých košilích půjdou z brigády na brigádu, tak jak to se zpěvem dělali po celá padesátá léta. Jenže fučíkovské klony nečekaně vystřídal nový typ muže symbolizovaný hercem Vladimírem Pucholtem. A jeho výraz říkal: Už to s vámi nebudeme dělat, z nás další blbce nevyrobíte. Svoboda zavražděná kdysi se zákazem Akademické Ymky se začala znovu probíjet vzhůru a Jiřina Šiklová byla u toho. Nešlo jenom o to, že „mezi mladými“ získala prvotřídní badatelský materiál. Zajímalo ji mnohem víc: jak oni řeší problém, který považovala za klíčový sama – tedy jak správně aktivně žít, aby se člověk neubíjel v marných a režimem nastrčených aktivitách, a byl naopak k prospěchu celku.

V roce 1968 působila ve vysokoškolském výboru KSČ na pražské filosofické fakultě, což tehdy bylo jedno z myšlenkově nejvýbojnějších univerzitních center, i díky ní. Už v roce 1967, po spisovatelském sjezdu, mezi prvními veřejně vyjádřila solidaritu s redakcí tehdy rozehnaných Literárních novin. Pro její politické aktivity z doby Pražského jara bylo potom charakteristické dvojí: dokázala instinktivně rozpoznat podstatné od nepodstatného a tomu prvnímu se pak věnovala s důrazem dojít co nejkratší cestou k cíli.

Trvalo to zas jen krátce. Když v zápase utopistů s ideology vyhrál Husák a spol., Šiklová ze strany okamžitě, ještě v dubnu 1969 vystoupila. Přišla o zaměstnání, dva roky uklízela a vypomáhala v laboratoři, až se v roce 1971 se štěstím uchytila jako sociální pracovnice na geriatrickém oddělení v pražské Thomayerově nemocnici. Už uměla využít každý, i nejmenší svěřený životní prostor, a dokázala to i tady. Byla to práce, kde na člověka nebylo vždycky úplně vidět, a kde bylo proto čím dál víc času na kontakty s disidenty, distribuování samizdatu atd. A zároveň se tam i režimem obtěžovaný člověk mohl dál nějak zabývat vědou a zůstat dokonce v jakémsi kontaktu se světem (byť jen prostřednictvím odborné literatury).

První polovinu sedmdesátých let proto Šiklová neprožila v depresi jako tolik dalších stranických reformistů. Našla si pozici, ve které mohla okamžitě začít dělat novou smysluplnou práci, i když „drobnou“. A vlastně ji překvapilo, když si všimla, kolik jejích vrstevníků si užívá svůj normalizační společenský pád jinak: stal se jim jakousi konečnou satisfakcí za hříchy mládí, napáchané v padesátých letech. „Dnešní situace mnohým ´podvědomě sedí´,“ napsala Šiklová v roce 1974. „Mohou pokojně zůstat věrni své radikální minulosti, aniž by ji podrobili kritické revizi.“

 

„VELKODOPRAVNÍ ZÁZRAK“

To tedy nebyl její případ, věděla, co dělat. Naplno se to projevilo v roce 1976, když historik Vilém Prečan odešel do exilu do Německa. Vybral si ji jako spojku, která měla pečovat o to, aby tajnými kanály plynuly přes hranice jak doma vydávané samizdaty, tak venku tištěná literatura. Společně vymysleli zvláštní šifrovanou řeč, která jim umožnila komunikovat o všem důležitém i v korespondenci, o níž věděli, že je vystavena zrakům státní bezpečnosti.

Turistický mikrobus napěchovaný zakázanou literaturou a pendlující mezi Vilémem Prečanem v Německu, Janem Kavanem v Anglii a Jiřinou Šiklovou v Praze, vykonal na čtyřicet cest, než byl v dubnu 1981 nečekaně odhalen. StB pak disidenty zapojené do „akce karavan“ pozatýkala, ve vazbě se ocitla i Jiřina Šiklová. Podle jednoho z posledních dopisů, které stačila odeslat do ciziny, šla za mříže se stoickým klidem, svěřila se, že „tak do dvou čtyř let jsem ochotná sedět“. Ze začátku to vypadalo dokonce na víc, v chystaném procesu jí připsali hlavní místo a příslušný spis vedli pod názvem „Šiklová a spol.“ Nakonec však byla i vzhledem k tlaku zahraniční veřejnosti po jedenácti měsících vazby propuštěna. Jako vždy si také za mřížemi dokázala čas zorganizovat a nabít ho programem: když bylo nejhůř, učila prostitutky na cele němčině, aby se sama nenudila.

Ale hlavně využila svůj čas po návratu na svobodu. Okamžitě obnovila přerušené kontakty na Západ, nyní především prostřednictvím německé ambasády v Praze. V letech 1983-1988 se její konspirační zasílání materiálů ven vyvinulo do podoby, kterou Vilém Prečan s odstupem času nazývá „velkodopravním zázrakem“. Je zvláštní, jak málo se o této činnosti, pro český disent zásadní, dodnes ví. O jedné z nejriskantnějších konspiračních operací, o hrdinství západních diplomatů Wolfganga Scheura, Petera Bakewella a dalších nevycházejí knihy – a snad je to i tím, že skutečně málokdo má u nás tak málo chuti dělat si vlastní „promo“ jako Jiřina Šiklová. A ty druhé to asi nenapadne. I zmíněný Wolfgang Scheur ve sborníku vydaném k posledním půlkulatinám Jiřiny Šiklové sice vysvětlil, v čem vidí podstatu jejího hrdinství, na podrobnosti však „proplýtval“ celou jedinou tiskovou stranu – ne zrovna dost pro pochopení těch, kdo se nezúčastnili, a „pro historii“. Ale tak to okolo Jiřiny Šiklové bylo vlastně vždycky: jde o věc, a ne o její nositelku, proto ticho.

Těch normalizačních restů okolo ní je ostatně víc, dodnes třeba nebyly souborně vydány všechny její texty ze sedmdesátých a osmdesátých let, publikované v exilu a samizdatu. Ráda si tehdy za své pseudonymy vybírala názvy českých řek, takže například v únoru 1974 v Pelikánových listech jistý Georg Moldau rok před Havlovým Dopisem Husákovi popisoval tentýž problém doby: co s lidmi, jejichž lhostejnost k sobě samým dospěla až na hranici autodevastace? Pro ženu, kterou nikdy ani na okamžik nenapadla výmluva, že „se nic nedá dělat“, se tehdy stalo tématem myšlení mas, které uvažovaly obráceně: Proč se vlastně proti poměrům bouřit a nesouhlasit s nimi? Stojí jakákoli myšlenka za to, aby se člověk kvůli ní dal zavřít?

 

CO DĚLAT SE ŠEDOU ZÓNOU

Podobný postup, myslet jménem těch druhých, konformních, Šiklová použila i ve svém patrně nejcitovanějším textu, eseji Šedá zóna a budoucnost disentu v Československu. Dopsala ho těsně před pádem starého režimu a postavení „mlčící většiny“ v něm už nahlížela z hlediska její praktické upotřebitelnosti v příští demokratické společnosti. Termín šedá zóna označoval amorfní masu rozkládající se mezi „černou“ a „bílou“, tedy dvěma otevřeně znesvářenými křídly, komunistickým establishmentem a disidentskou opozicí. Zatímco „černá“ a „bílá“ se k sobě chovají transparentně a mají jedna o druhé jasno, s šedou zónou je to jinak. Z podstaty věci je to barva poněkud špinavá, neboť pokrývající lidi, kteří sice váhavě a neradi, ale přesto spolupracovali s režimem, přijímali od něho výhody a tím se i ve svých vlastních očích zkompromitovali. Z jejich pocitu ponížení plyne nenávist nejenom k režimu, ale i k sobě samým.

Protože však tato vrstva není zatížena takovými vinami jako establishment a na rozdíl od izolovaných disidentů přežila ve společenských strukturách, bude hrát při formování budoucí demokratické společnosti hlavní roli. Těm, kdo přežili dobu mravně lépe, tím však vzniká obtížný úkol: místo zdůrazňování a připomínání jejich vin tyto lidi ve jménu společenské integrace nějak pochopit a pokud možno jim aspoň část jejich vin nějak odpustit. „Raději ať se rozšíří ex post šedá zóna, než aby se rozšířily naše vzájemné rekriminace.“ Co Šiklová předpověděla, se pak v průběhu roku 1989 odehrálo. Když se vlivní představitelé šedé zóny přidali k chartistům a začali podepisovat jejich petice, řekli masám pro ně srozumitelným jazykem: Když můžeme my, můžete i vy. Zkuste to. Nebojte se.

Polistopadová činnost Jiřiny Šiklové, hlavně v souvislosti se založením a rozvojem Centra a knihovny (dnes obecně prospěšné společnosti) Gender studies, je dostatečně známá. Klíčová role lidí, jako je Šiklová, však nespočívá jenom v prosazování jakýchkoli konkrétních zájmů (žen, strany zelených atd.), ale především v tónu, jakým se to děje a který prozrazuje, že zde jde o víc než o zájmy. Od začátku až do současnosti se zde uskutečňuje tatáž, řekněme „ymkařská“ představa společnosti, která našla svou vnitřní proporci mezi svobodou a disciplínou.

 

Ke čtení:

Kočka, která nikdy nespí (ed. V. Prečan), Praha 2005

Jiřina Šiklová: Deník staré paní, Praha 2003

Jiřina Šiklová: Matky po e-mailu (Praha 2009)

 

Milan Halamka
Četl jsem od paní Šiklové několik knížek, vždycky jsem se pobavil. Navíc jsem se v mládí pohyboval okolo Klimentské ulice, chodil jsem tam také do školy... stejné jako ona. Vídával jsem pana Beka, zakázanou Kamilu Moučkovou, Kostkovi, ti všichni bydleli v tomto na první pohled velmi luxusním bloku domů naproti škole. Ji jsem samozřejmě jako školák neznal. O tom luxusním bloku domů jsem se v její knížce i dočetl... jako kluci jsme tam lítali přes dvory.... než to nějak nájemníci zařízli.
Je to snad rok, co jsem ji potkal na zastávce naproti Krematoriu Strašnice, hned jsem ji poznal, za krásnou knížku jí poděkoval a také jsem jí řekl, že jsme chodili do stejné školy. Paní Šiklová si mne prohlédla a řekla, že asi do jiné třídy, protože mne nezná. Ano, do jiné třídy, protože jsem o 21 let mladší (to jsem jí ale neřekl), i když vzhledem k bílým vlasům i plnovousu ten věkový rozdíl nebyl tak markantní.
Bude mi chybět.

 

Zuzana Teřlová

Úplně mi přebíhá mráz po zádech. Smutné, vím o tom ze zpráv. Paní Šiklovou jsem měla vždycky moc ráda. Energetická, kultivovaná žena s vlastními, jasnými názory. S vervou a v jejích šlépějích se jde dál. Víc takových lidí.

Jaroslav Šturma, psycholog, člen Rady Konta Bariéry
Konto Bariéry je jedním prvních charitativních projektů vzniklých záhy poté, co jsme setřásli jho totalitního systému. Tehdy se uvolnil prostor pro tvořivý rozvoj vzájemné lidské solidarity. Uvědomili jsme si že to pozitivní, co snad máme, není jen pro nás, nýbrž měli bychom se o to podělit s dalšími v jejich potřebách.  Není divu, že impulsy pro takovou iniciativu jsou spjaty s takovými osobnostmi, jako jsou prof. Zdeněk Matějček či dr. Jiřina Šiklová. Prof. Matějček nás opustil již před delší dobou a stále nám chybí.  Nejnověji osiřela židle, na níž sedávala po téměř 30 let Jiřinka Šiklová. 19. května t. r., kdy jsme se po delší době setkávání on-line opět v radě Konta Bariéry sešli naživo, nedorazila, ač krátce předtím přislíbila účast. Brzy na se ukázalo, že z rady odešla natrvalo…  O to víc zůstane živá v našich srdcích. Její podoba je vykreslena nesčetně setkáními v průběhu skoro čtyř desetiletí.
Zůstane pro mne navždycky nezapomenutelné, jak se dovedla vžívat do jednotlivých lidských osudů, a to nejen tam, kde, kde by žádné lidské srdce nezůstalo pomoci druhým uzavřené, ale někdy i při setkání s takovými osudy, kdy my ostatní jsme někdy váhali, zda pomoc může být vskutku účinná (při rozhodování se zamýšlíme dopodrobna nad každou žádostí, názory se mohou i lišit). Jiřina měla skutečně velkorysé srdce a pro svou připravenost pomoci si nekladla žádné zvláštní podmínky. Subjekty její péče byli nejen ti, kdo si o ni dovedou náležitě říci, nýbrž i ti, kteří si ji podle názoru některých třeba ani nezaslouží. Velikost jejího srdce rostla s jejím věkem: čím starší a životem zkušenější byla, tím větší porozumění měla pro potřeby druhých. Její pozornost vůči druhým a spontánní pohotovost jím pomoci byla příznačná. Projevovala o druhé aktivní lidský zájem. 
Poznal jsem Jiřinu ovšem ještě daleko dřív, na svém pracovišti na Dětské klinice Institutu pro další vzdělávání lékařů, kde v době pronásledování našla na nějaký čas úkryt jako sociální pracovnice, byť to bylo za cenu toho, že sdílela pracovnu s osobou, o níž se vědělo, že monitoruje její aktivity. Na cestě do této sklepní místnosti procházela kolem mé pracovny, kterou jsem sdílel s docentem Zdeňkem Matějčkem. Byla pověstná tím, že s sebou nosila svazky lejster, většinou ukryté někde pod šatem či v tašce. Občas se na chvíli zastavila a něco z těchto písemností nabídla ke čtení s pobídkou, abych to pak poslal dál.  Měla mě už tehdy „přečteného“, a tak to často byly tiskoviny „šité na míru“ mých životních zájmů, často ze světa křesťanství. Už tehdy bylo zřejmé, že je to duše „přirozeně křesťanská“, s bohatými kontakty ze všech koutů křesťanského života, s podivuhodnou ekumenickou otevřeností. Vzpomínám také, že mnohem později, když se začaly uskutečňovat církevní restituce a kdosi na Bariérách nad žádostí diakonického zařízení navrhl, že „nadále ať se ty církve starají samy“, jasně prohlásila, že děti s postižením si tu zaslouží stejné podpory, jako každé jiné (onen člověk pak se rozhodl odejít).  Jiřinina otevřená náruč zahrnovala všechny, její přístup byl vpravdě ekumenický a přednost měla pro ty slabé. Měla přátele mezi ateisty, evangelíky i katolíky. S přibývajícími léty rostla v pochopení a milosrdné lásce.

 


ROZHLASOVÉ VZPOMÍNKY JIŘINY ŠIKLOVÉ SI MŮŽETE POSLECHNOUT ZDE.

Rádi uveřejníme i vaše vzpomínky na paní Jiřinu Šiklovou. Prosíme, posílejte je na e-mail: jana.patkova@bariery.cz
Děkujeme.