Život na vozíku s asistencí ve fotografiích Milana Roubala uvidíte v Liberci, ve výstavní síni vestibulu Krajského úřadu Libereckého kraje od 1. srpna. Výtěžek z dobrovolného vstupného bude věnován na asistenční služby.
Asistent je člověk, který vám ráno pomůže z postele, přes den vám pomáhá se vším, co potřebujete, a večer vás též do postele uloží. Je to někdo, na kom jste naprosto závislý, a též někdo, s kým je potřeba vycházet.
Cílem výstavy je toto téma přiblížit lidem a pokud možno vybrat finanční prostředky na honorování asistentů pro lidi, jenž jsou na této službě závislí, ale často nemají vlastní prostředky na její hrazení.
O tomto a mnohém jiném je tato výstava, která vás jisto jistě zasáhne a možná změní váš pohled na svět.
Záštitu nad výstavou převzal hejtman Libereckého kraje Martin Půta.
Kurátorem výstavy je Petr Skokan.
FOTÍM, TUDÍŽ JSEM.
Za poslední dva roky se mi fotografování a zpracování dat digitální fotografie stalo osudem, posedlostí a údělem zároveň. Je to totiž jedna z mála věcí, kterou mohu vykonávat celkem samostatně.
Rybář. Jedna z fotografií, které tvoří výstavní kolekci Symbióza
Jmenuji se Milan Roubal. Do svých 36 let jsem žil relativně normálním životem. Měl jsem vždy docela akční a dobrodružnou povahu, vždy mne zajímaly nové věci a výzvy. Byl jsem živnostníkem majícím malou firmu na rekonstrukce bytů a truhlářské práce. Pokud jste dělali někdy rukama, tak dobře víte, že tato práce může být hodně dobrodružná. Společenské události, tanec, motorky, cestování, lezení po skalách a kolo, hlavně to kolo, bylo mojí druhou životní náplní, když jsem nepracoval.
Náplní, jež nakonec vyplnila a zcela změnila můj osud.
Jednoho dne před pěti lety jsem na jednom cyklovýletu na úplně nevinné cestě přelétl řídítka a blbě dopadl na hlavu.
Šestý a sedmý obratel praskly. Diagnóza: 90% ochrnutí celého těla. Jak jistě chápete, muselo dojít k fatální změně mého životního stylu. Z celkové nezávislosti na systému a téměř na nikom, k naprosté závislosti na systému a celkem na všech, jimž na mně nějak záleželo.
.jpg.aspx "uvod-web-(1).jpg")
První rok svého nového života jsem strávil po nemocnicích, rehabilitačních ústavech a myslí tak trochu mimo své tělo. Druhý rok jsem se už začal malinko osamostatňovat a rozhlížet kolem sebe. Našel jsem si přítelkyni, zrušil opatrovnictví, které mi poskytovala maminka, a začal se opět starat sám o sebe.
K focení jsem měl vztah již od dvaceti let, kdy jsem našel starý fotoaparát Zorki po mém nevlastním otci, na nějž jsem nafotil své první akty. Tenkrát se fotilo ještě na film a vůbec to mělo daleko více složitostí než dnes. Nicméně jsem si fotografování zamiloval a do doby, než se digitální fotografie začala objevovat též na mobilních telefonech, jsem vystřídal mnoho analogových fotoaparátů. S příchodem fotomobilů jsem těžší aparáty odložil a fotil klasicky jen na mobil. Vznikl z toho docela zajímavý osmiletý záznam mého života, fotil jsem práci, jídlo, které jsem tak rád vařil, a hlavně své přítelkyně, ale s profesionalitou to nemělo nic společného.
K pravému fotografování mě přivedla až má nynější přítelkyně zhruba před třemi lety, tedy již v mé nové životní éře.
Seznámila mě s fotografkou Klárou Chlumeckou, která mi správně vysvětlila základy fotografování s digitálním fotoaparátem a též úpravu fotografií.
Absolvoval jsem několik kurzů pro začátečníky. Poté jsem se začal věnovat konkrétním fotografickým směrům, jako je práce se světly v ateliéru, filmové svícení, pózování modelek, fotografický dokument, ale ze všeho nejvíc jsem se věnoval editaci fotografií. Retuším, montážím, barvám, reklamním retuším atd. Učím se jen od těch nejlepších, jako jsou, Stanislav Petera, Adolf Zika, Oleg Homola, Kate Woodman, Joel Grimes a další skvělí umělci dneška. Poslední rok se ale nejvíce věnuji benefiční, dokumentární fotografické výstavě s názvem Symbióza, na kterou vás všechny vřele zvu.
Výtěžek sbírky bude určen pro zdravotně znevýhodněné klienty Konta Bariery na úhradu potřebných asistenčních služeb.
Přispět můžete i vy:
číslo účtu: 17111444/5500
variabilní symbol: 171717