Cookie Consent by FreePrivacyPolicy.com

Dvacet let Ladislav Loebe bojuje o svou nezávislost. Teď mu pomohli čtenáři Aktuálně.cz


Více než 290 tisíc. To je výsledek sbírky s Aktuálně.cz. Děkujeme!

"To je sen! Neuvěřitelné. Jen těžko hledám slova, jak vám poděkovat," reagoval Ladislav Loebe na výsledky sbírky s Aktuálně.cz. 

Novoroční sbírka s Aktuálně.cz

Za pouhých 24 hodin se na transparentním účtu Konta Bariéry sešlo více než 290 tisíc korun pro Láďu. Cílová částka tak byla překonána téměř dvojnásobně. 
Láďa proto souhlasí, že zbylé peníze daruje Konto Bariéry dalším žadatelům o pomoc. Díky sbírce s Aktuálně.cz tak pomůžeme hned osmi klientům Konta Bariéry.  Vedle Ládi dostane Michal příspěvek na nový vozík, Krzysztof na elektropohon, Lukáš nový motomed, Veronika příspěvek na nový automobil, Kristián na sluchadla, David na vozík a Tomáš na handbike.


Moment, který ho odsoudil k vozíku, si nepamatuje. Po autonehodě se probudil na ARO úrazové nemocnice v Brně a nemohl se pohnout. “Jako v betonu. Divný pocit, když nehnete ani malíčkem. Zbyly mi jen oči. A šílené sny. Asi za to mohla sedativa a šok. A to jsem ještě nevěděl, že je to na doživotí,” říká Ladislav Loebe, ale nezní to tragicky. Lehce se usmívá, když ve svém prostorném bytě v brněnských Řečkovicích vaří kávu a vypráví o martýriu, kterým musel jako každý kvadruplegik projít.  

Utrpěl zlomeniny krčních obratlů C5 a C6, což způsobilo poškození míchy a ochrnutí končetin. Nezvratitelné. Verdikt lékařů nedával naději, když pacienta posílali po půl roce do rehabilitačního ústavu v Luži Košumberku. 

“Dlouho jsem byl jako v bublině, mozek nebral realitu. Vše se přece spraví, vyléčím se! Na spinálce vedle mne ležel pán, který měl podobné zranění, lepšil se – až se postavil. Já? Žádné pokroky. A tak jsem při jednom cvičení zavtipkoval: Co kdybychom zkusili thajskej box? Fyzioterapeutka zvedla obočí: Ty jseš velkej optimista, co? V tu chvíli mi to docvaklo. Všecko je v... Však, víte kde.”

Když tělo neposlouchá

Bylo mu teprve třiadvacet, bezstarostný kluk, trochu divoký, zamilovaný. Rád tancoval, chodil do posilovny, boxoval, plaval. A teď se měl smířit s tím, že bude závislý na druhých!

“V Luži a v centru Paraple mne naučili, jak žít na vozíku. Díky nim jsem přestal naříkat, proč jsem tam na silnici radši neumřel. Ale stejně byl návrat domů krušný. Táta a bratři většinou nebyli doma, zbyla maminka. Neměli jsme žádné pomůcky, jen dostat mě do vany byla bitva. Nakonec jsme to spolu vybojovali.”

Samostatnost. To byl první úkol. A k tomu potřeboval fyzičku. “Naštěstí jsem byl zvyklý cvičit, nemusel jsem se nutit. Jen bylo třeba si srovnat v hlavě, že nové tělo moc neposlouchá.”

Nejprve sotva zvedl ruku k hrazdičce nad postelí, dnes posiluje, vesluje na trenažéru a denně “uběhne” na vozíku tříkilometrové kolečko. “Mám funkční jedno rameno a jednu ruku. Druhá je použitelná napůl, taková hůlčička. Od prsou dolů už nic. Ramenní pletence a část zad musí tedy utáhnout celé tělo. Podle toho jsem si musel dávkovat cvičení, pak už to bylo o trpělivosti a výdrži.”

Ze stoprocentního “ležáka” se za deset let vypracoval do takové kondice, že si mohl zažádat o bezbariérový byt. Dekret od městského úřadu dostal jako vánoční dárek v roce 2011. “Asistenti mi pomáhají s domácností, s hygienou, ale pro mne je důležité, že pak odejdou. Pocit svobody je zásadní. Proto rád sportuju a cestuju. Jedu sám krajinou a jsem šťastný.”
Loebe_C-(5).JPG

Restart: právnická fakulta

Svoboda, věčným používáním už lehce ušmudlaný pojem, získává s Ladislavem Loebem na původním akcentu. Co si ale budeme namlouvat, tahle vymoženost něco stojí.

“To mi došlo, když jsme dostal výměr na invalidní důchod. Tři tisíce korun, na to jsem měl nárok po třech letech, které jsem po učňáku odpracoval. A i když jsem pak získal od státu příspěvek na mobilitu a asistenci, bylo jasné, že se sám neuživím, budu dál viset na krku mamince,” vysvětluje. Ještě se nedokázal sám usadit na vozíku, ale už věděl, že musí zapomenout na truhlařinu a najít si novou profesi.

Měl štěstí – motivací mu byl spolužák z učiliště, který vystudoval žurnalistiku a sociální věci na Masarykově univerzitě. “Jednou se objevil na prahu jako asistent, který mi přišel pomoct. Čao, vole, povídá, co jsi to prováděl? A než jsem se nadál, bavili jsme se o tom, kde složím maturitu.”

Ladislav Loebe vystudoval dálkově obchodní akademii v Žatci a posléze právnickou fakultu v Brně. “Deset roků v knihách. Byly chvíle, kdy jsem s tím chtěl praštit. Ale přece jsem ty, kteří rozhodli o mém přijetí, nemohl zklamat. Vysoká škola byl restart! V prvním ročníku jsem získal bydlení na kolejích, dokonce jsem tam mohl zůstávat i o prázdninách. Maminka si vydechla.”

Vozík je jako boty!

Od roku 2014 pracuje Ladislav Loebe v brněnském paracentru Fenix, které pomáhá lidem s postižením míchy. Kdysi tady sám hledal pomoc, dnes zastává funkci předsedy spolku, zajišťuje mu právnické služby a zároveň má na starosti poradnu pro handicapované. Ta funguje i v těchto dnech, kdy je centrum kvůli pandemii covidu-19 uzavřeno. Na dotazy klientů Ladislav Loebe odpovídá on-line nebo po telefonu, radí v složitějších právnických otázkách, nebo prostě jen vysvětluje, kde získat příspěvek na vozík...

“Vozík! Pro nás, vozmany, zásadní věc. Asi jako jsou pro vás boty! Každý zdravý člověk jich má několik párů, ne-li desítky párů. Teď si představte, že nám na vozík přispěje pojišťovna jen jednou za pět let. A jelikož nejsem bohatý, sedím tedy pět roků na tom jednom vozíku od rána do večera, doma i v práci, každý den ho nakládám a vykládám z auta, někdy i několikrát, jezdím s ním po ulicích, trénuju. To nemůže vydržet. Už se mi také rozbil. A protože je to vozík zhotovený na míru v Německu, čekal jsem půl roku na opravu a zatím si musel půjčit jiný. To byla velká zátěž na záda, svaly.”

Vozík Ladislava Loebeho stál před čtyřmi lety 80 000 korun. Polovinu zaplatila pojištovna, druhou hradil sám. To je maximum, co z platu právníka pracujícího pro neziskovou organizaci zvládá, zvláště když ještě splácí statisícovou půjčku na auto. Pojišťovna sice vozíčkářům také jednou za sedm let přispěje na automobil, ale oněch 200 tisíc korum je jen zlomek skutečné ceny vozidla, které musí být speciálně upraveno a vybaveno výsuvnou rampou, má-li jej obsluhovat sám kvadruplegik.

“Většina vozmenů, chtějí-li žít aktivně a nesedět jen před televizí, si tedy prostě musí peníze půjčit a splácet. Anebo požádat o pomoc neziskové organizace, veřejnost,” shrnuje Ladislav Loebe. To radí klientům paracentra Fenix a k tomu se odhodlal sám.

Cesta do lesa

Ladislav Loebe se loni na podzim obrátil s žádostí o pomoc na Nadaci Charty 77 – Konto Bariéry. Ta společně s Aktuálně.cz pořádá veřejnou sbírku, jejíž výtěžek bude sloužit k nákupu nového vozíku pro tohoto nezdolného muže.

“Svoboda? To je momentálně oněch 200 000 korun na nový vozík. Je to lepší typ, z odlehčených materiálů, vybavený náhradními koly na zimu a také zvláštním kolečkem vepředu, které pomáhá překonat obrubníky a překážky na nezpevněném terénu,” vypočítává a mimoděk pohlédne z okna k lesnatým kopcům. “Asi vám to přijde neuvěřitelné: i když jsem už sám projel řadu evropských měst, strašně dlouho jsem nebyl v lese. Přitom ho tak miluju. Ticho, klid, klenba stromů. Kdykoliv se k lesu vydám, objeví se dříve nebo později na cestě kámen nebo jiná překážka a jsem v koncích. S novým vozíkem tam konečně dojedu.”

Děkujeme za pomoc!


Fotogalerie