Vozík pro Michaelu

Michaela Havranová bojuje už 13 let s roztroušenou sklerózou. Zákeřné autoimunitní onemocnění, které medicína neumí vyléčit, jen zpomalit, postupně ochromuje její tělo. Michaela se kvůli němu pohybuje už jenom na vozíku, nohy jí neposlouchají a cit nemá ani v pravé ruce. Přesto se sama stará o desetiletého syna. A i když jí často není dobře a má problém vůbec vstát z postele, radují se společně z každé maličkosti. Teď by Michaela potřebovala nový vozík, na kterém by se jí lépe sedělo a ze kterého by se sama dokázala snadno přesunout. S jeho pořízením jí pomohla společná adventní sbírka Konta Bariéry a Aktuálně.cz.

Michaela Havranová se ocitla na vozíku kvůli roztroušené skleróze. (Foto: Jakub Plíhal, Economie)
 

Michaela bude mít nový vozík! Vybralo se i na rehabilitace

Stačily pouhé dva dny a na transparentním účtu Konta Bariéry se sešlo dostatek peněz, aby si paní Michaela Havranová mohla pořídit nový vozík. Na něm bude snáze překonávat obtíže, které jí způsobuje roztroušená skleróza. „Ani nevím, jak začít… Moc bych všem, kteří mi přispěli na nový vozík, chtěla poděkovat. Z celého srdce vám děkuji za vaši laskavost, štědrost, ochotu, pomoc. Pomohli jste mi udělat si radost o Vánocích a zakoupit si nový vozík. Moc si toho vážím, ani nelze pořádně slovy vyjádřit, jak moc jsem vám vděčná. Děkuji! Přeji vám krásné vánoční svátky a spoustu zdravíčka,“ vzkazuje paní Michaela. Celkem čtenáři Aktuálně.cz a další dárci poslali paní Michaele 205 552 Kč. Z přebytku sbírky jí Konto Bariéry přispěje i na rehabilitace, díky kterým se její zdravotní stav alespoň nezhoršuje. Děkujeme!  

Když přijdete k Michaele Havranové na návštěvu, okamžitě na vás dýchne vánoční atmosféra. V útulně zařízeném bytě na pražském sídlišti je naklizeno a je plný vánočních dekorací. Na stole nechybí adventní svícen, za oknem vánoční hvězda, na zdi látkový adventní kalendář. Do červeno-bílé kombinace se halí celý obývací pokoj. Chvíli s fotografem váháme, kam si sednout. Na židle u jídelního stolu, jejichž opěradla zdobí santovské čepice, nebo na gauč plný polštářků s vánočními skřítky? Zpátky na zem nás vrátí Michaely věta: „Vyberte si, kde vám to bude pohodlnější. Já už sedím - na vozíku.“ Řekne to vesele, ostatně usmívá se skoro celé dvě hodiny, které spolu strávíme. Jen oči se jí občas zalesknou, když se při našem povídání vracíme k její nemoci. Michaelin osud totiž vůbec veselý není. I když se s ním čtyřiačtyřicetiletá žena pere statečně.

Nemohla mluvit a narážela do věcí

Do třiceti let nebyl pro Michaelu Havranovou nic problém. Vystudovala, jak sama říká, na sekretářku, práce v kanceláři ji ale nebavila, a tak se vydala jiným směrem. „Mám ráda kontakt s lidmi, takže jsem dělala vše pro to, abych byla mezi nimi,“ vypráví. Pracovala v obchodě s oblečením, v potravinách, u benzínky i za barem. Nevadily jí dvanáctihodinové směny ani práce dlouho do noci. Netušila, že náročný režim nepomáhá jejímu zdraví, dokud se jí neudělalo opravdu zle. „Bylo to v době, kdy jsem pracovala za barem. Najednou jsem přestala mluvit, nebo jsem mluvila, jako bych byla opilá. Za barem to vypadalo opravdu blbě,“ vzpomíná Michaela. V první chvíli si myslela, že je jen unavená, nebo že přechodila nějakou virózu. Dva týdny tedy zůstala doma, a pak se vrátila do práce.

Zdravotní problémy se ale začaly stupňovat. Michaele bylo najednou všechno malé. Nemohla se trefit třeba do dveří, pořád do něčeho narážela, byla dezorientovaná a motala se. A brzy ji nemoc, o které v tu chvíli ještě neměla ani tušení, paralyzovala ještě víc. „Byla jsem s tehdejším přítelem v Anglii, když mi občas zničehonic projelo tělem takové brnění, a já nemohla udělat ani krok. Musela jsem počkat třeba dvě minuty, než to odezní, a pak jsem zase mohla normálně jít,“ popisuje. Když pak po návratu domů navíc začala vidět dvojitě, už na nic nečekala a vyrazila do nemocnice. „Hospitalizovali mě, dělali různá vyšetření, a nakonec mi řekli, že mám roztroušenou sklerózu.“ Onemocnění, při kterém imunitní systém napadá vlastní nervovou soustavu, a které bohužel medicína nedokáže vyléčit, jen zpomalit.

Léčba zabrala jen na chvíli

Půl roku strávila Michaela doma a píchala si injekce. Protože špatně snáší stříkačky a jehly, byla to pro ni každý týden malá bojovka. Léky si píchala sama do stehen, a když už je měla celá rozbolavělá, pomáhala jí maminka nebo přátelé dávat injekce do boku, nebo do ramene. Diagnózu, která by jiného srazila na kolena, vzala ale s optimismem sobě vlastním. „Neříkám, že to nebylo psychicky náročné, bylo, ale rozhodla jsem s v tom nepitvat. Nehledala jsem nic na internetu a vůbec jsem si nepřipouštěla, že by mi mohlo být někdy hůř, že budu třeba na vozíčku,“ vypráví Michaela. Vzpruhou pro ni bylo i to, že léčba zabrala a ona začala znova fungovat jako zdravý člověk. Dokonce se vrátila na plný úvazek do práce, i když už si našla místo bez nočních služeb a bez víkendů, aby mohla odpočívat. A její zdravotní stav se stabilizoval natolik, že jí lékaři dokonce dali zelenou k tomu otěhotnět.

V prosinci 2013 se tak Michaele narodil syn Matěj. Krásný zdravý kluk, který jí dělal radost. Tu jí ale bohužel kazily spory s partnerem, až se vztah úplně rozpadnul. „Několik měsíců jsem byla v hrozném stresu a ten se bohužel opět podepsal na mém zdraví,“ posmutní Michaela. Když bylo Matějovi půl roku, zůstali spolu sami. „Měla jsem radost, že už budeme v klidu, že si tělo odpočine. Nemoc si ale místo toho řekla, že mi teprve ještě ukáže, co dovede,“ pokračuje. Začaly jí vypovídat službu nohy, bez berlí, nebo chodítka brzy neušla ani pár metrů, až nakonec usedla na vozík. „Jinak bych se nedostala vůbec ven.“ Lékaři jí nasadili novou léčbu a nařídili odpočinek. „Ale jak máte odpočívat s malým miminkem? To prostě nejde. Takže moje mamka skončila v práci a nastěhovala se ke mně, aby nám pomáhala. Žili jsme takhle spolu ve třech pět let, pak už jsem se ale potřebovala trochu osamostatnit,“ říká Michaela. Po pěti letech se tedy se synem přestěhovala do nového, bezbariérového bytu, a i když jí rodiče zůstali stále nablízku, rozhodla se spoléhat sama na sebe.

Se synem jsou sehraná dvojka

„Mami, už jsou tam?“ ozve se z telefonu hlas malého Matěje, který vlastně už zase tak malý není – před pár dny oslavil desáté narozeniny. Akorát vyráží ze školy domů a dožaduje se, zda by namísto povídání s námi mohl jít raději s kamarády bobovat. Sníh v Praze je totiž vzácnost. A navíc se prý stydí. Když však o chvíli později dorazí domů, zkušeně pózuje před fotografem, a když přijde řeč na fotbal a videohry, vezme nás na milost úplně. S mamkou rád jezdí na výlety a společně doma hrají hry na konzoli, i když to mamce zrovna dvakrát nejde. „Bohužel už nemám v pravé ruce cit a jemná motorika je pro mě problém, takže mačkám čudlíky na ovladači a nevím o tom,“ říká Michaela.

Matějovi svůj zdravotní stav vysvětluje od malička a on pak zase třeba kamarádům, kteří se ptají, proč je jeho mamka na vozíku. Dobře ví, že doma musí pomáhat – utírat prach ve výškách, kam Michaela nedosáhne, nebo s oblékáním, třeba zapínat mamince knoflíčky. „Taky vyndávám myčku a plechy,“ říká Matěj. A Michaela pak vysvětluje, že myslí plechy z trouby, protože to sama nezvládne. Už brzo se to bude hodit, protože spolu budou péct perníčky. A jak se těší na Vánoce? Na Ježíška už Matěj nevěří, ale dárky prý pod stromečkem nějaké budou. Třeba nová hra na konzoli nebo oblečení s jeho oblíbenými youtubery. „A já Vánoce miluju, hlavně že spolu budeme celá rodina pohromadě,“ dodává Michaela.

Viróza z ní udělá ležáka

Navzdory nemoci, která postupně stále víc oslabuje její tělo, se Michaela snaží udržovat v co nejlepší kondici. Dvakrát týdně za ní domů dochází fyzioterapeutka, společně se zkouší postavit na nohy nebo protahují ochablé svaly. Alespoň jednou za rok si pak Matěje bere na povel Michaely švagrová a ona vyráží na měsíc do lázní. Stačí ale málo, aby se její stav i přes veškerou snahu zhoršil. V létě jí dělají zle vedra, v zimě zase stačí obyčejná viróza. „To je pak ze mě ležák, tělo to úplně skolí. Musí zase přijet mamka a postarat se o všechno, o mě, o Matěje i o domácnost,“ stýská si Michaela.

Když nám u žebřin v ložnici ukazuje, jak se dokáže zvednout z vozíčku, jde jí to hodně ztuha, nohy moc nespolupracují a Michaela se vší silou vytahuje nahoru rukama. Přesto cvik zopakuje pětkrát. To je maximum, které zvládne, než se tělo unaví. Pohybuje se výhradně už jen na vozíku, ani tak ale nikam daleko, slabé ruce ji totiž neuvezou, natož venku v terénu. A čím dál tím větší problémy má i s přesuny. Nejhorší je to v koupelně, kde je klasická vana. „Jeden den to jde, druhý už do vany nevlezu,“ popisuje. Z vozíku si ale nepřesedne ani k nám na gauč, protože je to pro ni moc náročné. A v neposlední řadě teď řeší i to, jak se dostat do auta, které je pro ni jedinou možností, jak se kamkoliv dopravit. K lékařům, ale třeba i s Matějem na výlet.

Potřebuje nový vozík

Michaela bojuje se zákeřnou nemocí už 13 let. Zpočátku se jí dařilo vítězit, s přibývajícími roky ji ale roztroušená skleróza pomalu udolává. Pro samoživitelku v invalidním důchodu to znamená stále nové výzvy. A to nejen po stránce fyzické a psychické, ale i finanční. S pořízením auta s ručním řízením jí před několika lety pomohla sbírka, ze které nakonec zbylo i na rehabilitace. I díky nim se Michaelin stav alespoň stabilizoval. 

Jenže pomůcek a úprav, které Michaela potřebuje, přibývá. Kromě koupelny, ve které by potřebovala namísto vany vybudovat sprchový kout, teď akutně potřebuje nový vozík. Na tom stávajícím totiž už kvůli postupující nemoci nevydrží sedět rovně a padá ke straně. Navíc se z něj sama špatně dostává, protože mu nejdou dát stranou podnožky. Potíž je ale v tom, že od zdravotní pojišťovny nemá na nový vozík nárok, protože ta už jí hradí biologickou léčbu. A tak se Michaela obrátil s prosbou o pomoc na Konto Bariéry, které se dohodlo s redakcí Aktuálně.cz, že společně Michaele s pořízením nového vozíku pomohou. Lehký, s pořádnou zádovou opěrkou, aby se na něm Michaele dobře sedělo, totiž vyjde téměř na 100 tisíc korun.

„Co mi dělá radost? Já bych si přála jenom tak se jít někam projít, zase chodit, což ale nejde. Takže já si vlastně užívám každou chvilku s kýmkoliv a kdekoliv, prostě cokoliv, co můžu dělat. Toho si vážím a jsem za to ráda,“ uzavírá Michaela, když naše povídání pomalu končíme. Matěj už se obléká do termoprádla a oteplováků, přece jen ještě chvíli stihne s kamarády bobovat. Už je samostatný a hodně věcí zvládne sám. Mámu ale potřebuje pořád. Děkujeme, že jim spolu s Kontem Bariéry a Aktuálně.cz alespoň trochu ulehčíte život.