„Už vím, co znamená rčení ˈCo tě nezabije, to tě posílíˈ,“ říká Jana Juřičková. Sympatickou zdravotní sestřičku postihl v necelých 35 letech míšní infarkt. Bez varování, doslova během pár minut ochrnula od hrudníku dolů a už se nikdy nepostavila na nohy. Žít dál normálně i na vozíku se jí zprvu zdálo nemožné. Doma ale měla dvě malé děti, a tak začala bojovat. Velkou motivací pro ni byla i možnost vrátit se do práce. Teď však potřebuje pomoct, aby o těžce nabytou samostatnost zase nepřišla. Pomohla jí společná sbírka Konta Bariéry a zpravodajského serveru Aktuálně.cz. Děkujeme, že jste se přidali!
Janu Juřičkovou posadil na vozík míšní infarkt. Foto: Aktuálně.cz
Blesková sbírka se čtenáři Aktuálně.cz
Stačily pouhé dva dny, aby se pro paní Janu sešlo na transparentním účtu Konta Bariéry více než 155 tisíc korun, ze kterých bude moci uhradit doplatek na nový vozík a navíc si k němu ještě pořídit přídavný pohon. Posílá vám za to poděkování:
"Milí podporovatelé a všichni, kdo jste mi přispěli na vozík a pohon, chtěla bych Vám z celého srdce poděkovat za Vaši neuvěřitelnou podporu. Byla to moje první zkušenost s touto formou pomoci a musím říct, že mě obrovský zájem a ochota lidí dojala. Každý Váš příspěvek, zpráva podpory i sdílení mého příběhu, pro mě znamenaly mnohem víc, než jen finanční pomoc - daly mi pocit, že na to nejsem sama. Díky Vám budu mít k dispozici vozík, který mi usnadní každodenní život a otevře nové možnosti. Jsem nesmírně vděčná za každého z Vás, za Vaše dobré srdce a ochotu pomoci. je to pro mě obrovská lekce lidské laskavosti a solidarity, na kterou nikdy nezapomenu. Děkuji Vám za to, že jste ukázali, kolik dobrého je mezi námi. S pokorou a vděčností Jana Juřičková"
Je 6:30 ráno a Janě Juřičkové začíná směna v Krajské nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně. Na traumatologickém oddělení pracuje jako prekodér. Prochází a kontroluje zdravotnickou dokumentaci hospitalizovaných pacientů a připravuje podklady pro zdravotní pojišťovny. Stejnému zaměstnavateli i oddělení je věrná od roku 1997. Do Baťovky, jak se nemocnici také říká, nastoupila hned po maturitě na střední zdravotnické škole a 17 let tam pracovala jako všeobecná zdravotní sestra. Teď do práce dojíždí dvakrát týdně, vždy v úterý a v pátek. A místo na sesternu míří do kanceláře.
„Kontakt s pacienty mi chybí, ale jsem obrovsky vděčná za pomocnou ruku, kterou mi tady v nemocnici podali. Nepřestali se mnou počítat, řekli ˈvrátíš se na jinou poziciˈ a opravdu se tak do roka stalo,“ vypráví pětačtyřicetiletá Jana. Do práce jezdí autem, parkování má zajištěné kousek od vchodu do budovy, sama si vyloží vozík a obratně na něj přesedne. Nemocnice je bezbariérová, a tak se bez problémů dostane až do kanceláře. Když projíždí po traumatologickém oddělení, stejně se ale neubrání alespoň nahlédnout, jak jsou obsazené pokoje nebo s jakými diagnózami na nich lidé leží. „Byla to pro mě srdcovka,“ svěřuje se.
Jana Juřičková pracovala v Baťově nemocnici jako zdravotní sestra, teď zpracovává dokumentaci. Foto: Aktuálně.cz
Překonat musela bariéry i strach
Nejen o milovanou práci připravila Janu Juřičkovou před deseti lety míšní ischemie, závažné onemocnění, při kterém dochází k nedostatečnému přísunu krve do míchy, a to způsobí poškození nervových buněk „Jela jsem se synem na nákup, a když jsme se vrátili domů, už jsem nevyšla po schodech do patra, v bolestech jsem lezla po čtyřech, nohy mě neposlouchaly,“ vzpomíná. Co v první chvíli považovala za vyhřezlou ploténku, kterou jí kolegové v nemocnici snadno „opraví“, skončilo po kolotoči vyšetření krutou a nevratnou diagnózou.
Z plného zdraví, bez jakéhokoliv varování, se z Jany stala paraplegička ochrnutá od hrudníku dolů a závislá na invalidním vozíku. Ještě jí nebylo ani pětatřicet let a doma měla dvě malé děti. „Synovi Lukášovi byly čtyři roky, dceři Veronice deset. Byli jsme zvyklí být stále spolu a najednou jsem strávila pět měsíců v Rehabilitačním ústavu v Hrabyni. Bylo to peklo,“ vypráví. Zapojit se do péče o chod domácnosti museli všichni, Janin manžel, rodiče i sestra. A víkendy patřily více než stokilometrovým výjezdům celé rodiny do Hrabyně, aby mohla být rodina pospolu.
Během takřka půlroku, kdy byla Jana mimo, se musel také upravit rodinný domek nedaleko Zlína, kde Juřičkovi bydlí. Přízemí totiž patřilo Janiným rodičům, zatímco ona s manželem a dětmi bydlela v prvním patře. Aby se tam dostala, potřebovala schodišťovou sedačku. A pryč musely i všechny další bariéry. S obrovskými výdaji na nový život na čtyřech kolech tehdy pomohl Janě stát, podpořili ji kamarádi a kolegové. A přidalo se i Konto Bariéry, které pomohlo s pořízením bezbariérové kuchyně. Ta je nejen nižší, ale také má pod sebou prostor pro nohy, takže se k ní dá bez problémů zajet i na vozíku.
Když Janu převezli do Rehabilitačního ústavu v Hrabyni, byla v podstatě ležící a zcela odkázaná na pomoc druhé osoby. Postupně se ale naučila i s ochrnutou půlkou těla zvládnout skoro všechno. „Největší motivací byly samozřejmě děti a rodina, chtěla jsem, aby můj handicap pocítili co nejmíň,“ říká. Začátky ale byly krušné. „Třeba když jsem poprvé vysávala, brečela jsem vzteky, jak to dlouho trvá. Zdravá bych to měla za deset minut!“ vzpomíná teď už s úsměvem. Mnohem déle než naučit se fungovat bez nohou, jí ale trvalo vypořádat se s dalšími potížemi spojenými s paraplegií, o kterých se už moc nemluví. „Nefungují vám střeva, máte potíže s vyprazdňováním… Dokonce jsem pak podstoupila výkon na urologii, aby to pro mě bylo snazší,“ svěřuje. „Všechno to pro mě bylo nové a než jsem to vychytala, měla jsem strach se kamkoliv vydat.“
Potřebuje lehký vozík, aby ulevila rukám
Letos v lednu to bylo deset let, co Janě Juřičkové zákeřné onemocnění změnilo život. „Kdyby mi někdo dopředu řekl, co mě čeká, myslela bych si, že to nemůžeme zvládnout,“ svěřuje se. Opak je ale pravdou. Navzdory nemalému handicapu se snaží být za každých okolností usměvavá, pozitivní a ukazovat ostatním, že i na vozíku se dá žít kvalitně a k tomu pracovat. „Po letech strávených na vozíku jsem se odvážila i cestovat, letět letadlem, jde to! Je to o něco složitější, ale je to super,“ dodává. Svoje zkušenosti, někdy i velmi osobní, navíc neváhá na požádání sdílet s dalšími lidmi s podobným handicapem, třeba s pacienty Rehabilitačního ústavu v Hrabyni, kde jí kdysi pomohli.
Aby však Jana mohla být i nadále soběstačná, pečovat o domácnost a pracovat, nutně potřebuje kvalitní mechanický vozík, který je lehký, snadno ovladatelný a sama ho bez problémů naloží do auta. Osvědčil se jí Quickie od firmy Medicco s odlehčenými karbonovými blatníky a karbonovou stupačkou a ráda by si vozík namísto starého, dosluhujícího, pořídila zase. „Každý kilogram mínus je znát a pomůže mi udržet si v kondici ruce, které jsou dlouhodobě přetížené. Na obou už mám odoperovaný syndrom karpálního tunelu a potíže se vrací,“ vysvětluje.
Pojišťovna zaplatí jen základ
Potíž je v tom, že nový vozík, který váží jen necelých osm kilo, vyjde na 145 tisíc korun, zatímco zdravotní pojišťovna přispěje ani ne polovinu, přesně 60 tisíc korun. A Jana by si k němu navíc ráda ještě pořídila přídavný elektrický pohon za dalších zhruba 70 tisíc korun, který pojišťovna nehradí vůbec. I ten by totiž Janě velmi ulehčil samostatný pohyb po městě, aniž by se musela bát, že někde zůstane v pasti – třeba kvůli vyššímu nájezdu na chodník, nebo prudšímu kopečku, na který už jí síla v rukách nestačí.
S žádostí o pomoc se proto Jana obrátila na Konto Bariéry, a to se pro ni rozhodlo ve spolupráci se zpravodajským serverem Aktuálně.cz uspořádat adventní sbírku. „Předem moc děkuji všem, kteří mi na nový vozík a pohon přispějí,“ říká Jana. „Nedokážu si představit, že bych zůstala doma, člověk by z mého pohledu zakrněl, chyběl by mi sociální kontakt i možnost realizovat se,“ uzavírá.
Práce je pro Janu srdeční záležitost, nedovede si představit, že by zůstala doma. Foto: Aktuálně.cz
CHCI POMOCI
Fotogalerie