Rehabilitace pro Elišku

Eliška ještě před pár lety vrcholově sportovala, v brankovišti na házenkářské palubovce mimo jiné získala republikový bronz. Pak se vdala a otěhotněla. Radostné očekávání skončilo pouhé tři měsíce po svatbě. Elišku rozbolela hlava, přestala cítit ruce a nemohla srozumitelně mluvit. Postihla ji trombóza v mozku.

Lékaři ji v nemocnici ihned uvedli do umělého spánku. Šanci na přežití jí nedávali prakticky žádnou. Ona se ale nevzdala, bojovala. A bojuje dál, i když dnes už „jen“ za návrat do normálního života.
 

Příčinou dramatického zhoršení jejího stavu v těhotenství byla tzv. Leidenská mutace. O této dědičné poruše srážlivosti krve dobře věděla, proto si během těhotenství aplikovala injekce na ředění krve. Riziko, že nezaberou, bylo mizivé. Nicméně zrovna Eliška měla tu smůlu, že byla ona výjimka z pravidla. Krevní sraženina se navíc vytvořila přímo v centrální části mozku a zasáhla obě hemisféry. Tím začal boj nejen o její život, ale i o život nenarozeného miminka. Lékaři se sice sraženinu snažili rozpustit, rodinu ale připravovali na nejhorší. 

V umělém spánku na ARO v motolské nemocnici jí pak praskla plodová voda a císařským řezem přišel na svět – dva měsíce před původním termínem – syn Matyáš. Jakmile se její tělo trochu vzpamatovalo z císařského řezu, lékaři ji pomalu zkoušeli probudit z umělého spánku. Po několika dnech se to začalo dařit, nicméně doktoři mírnili jakékoli nadšení rodiny. Jakýkoli drobný posun – mrknutí oka, nepatrné pohnutí prstem – přirovnávali k zázraku. 


Matyáš mezitím opustil inkubátor a střídavě se o něj starali Eliščin manžel a maminka, která dočasně opustila své zaměstnání. Svého syna Eliška poprvé viděla po dvou měsících, aniž by si to sama plně uvědomovala. Všichni okolo ale plakali štěstím. Navzdory všem prognózám se její stav zlepšoval, takže se postupně znovu učila sama jíst a pít, dokonce se i postavila na vlastní nohy. Po více než půl roce v nemocnicích se konečně dostala domů.

V návratu do normálního života jí tehdy ohromně pomohla sbírka, za kterou je nesmírně vděčná. Všem, kteří tehdy přispěli na rehabilitace, moc děkuje. Ještě než požádá ještě jednou o pomoc, chce popsat pokroky, kterých se jí podařilo dosáhnout.

Eliška na sobě doslova dře - a pokrok se dostavuje!

„Začínala jsem od úplné nuly. Trombóza totiž poškodila mozek natolik, že si stále nesu řadu následků. V rukou, nohou i obličeji mám trvalou svalovou křeč, která ztěžuje používání těchto svalů. To se projevuje špatnou jemnou motorikou, velmi obtížně se mi mluví, ale i přijímá potrava. Cesta k co nejnormálnějšímu životu vede přes rehabilitace. Čím intenzivnější, tím lépe.” 


 

Díky sbírce absolvovala několik rehabilitačních pobytů, především v Sanatoriu Klimkovice, a také v Sarema Liberec. Její stav se pomalu zlepšoval, spazmus - tedy svalová křeč - se částečně zmírňoval a Eliška byla schopna více a více používat končetiny. Začala vítězit i ve svém boji s příjmem potravy a občas byla schopná promluvit pár slov, i když značně zkomoleně a se špatnou artikulací. Posun byl ale s každou další rehabilitací viditelnější.

Peníze z původní sbírky ale pomalu docházely a rehabilitační ústavy se navíc kvůli pandemii covid-19 zavřely. Na Elišce se ihned projevilo, že nerehabilituje.

„Měla jsem střídavě lepší a horší dny. Nejvíce mě stále trápí spazmus v okolí pusy, který mi komplikuje příjem jídla a především komunikaci s okolím, hlavně se synem Matyášem. Jemná motorika končetin by také mohla být lepší,“ popisuje svůj současný stav. Fyzioterapeuti, logopedi a lékaři přitom prý stále věří, že ještě není finální a že intenzivní rehabilitací se dokáže zase posunout dál.

"Uvědomuji si, že už nikdy nebudu stejně zdravá jako před mozkovou příhodou,“ říká s pokorou. „Ale stále věřím, že jednoho dne budu moct alespoň částečně srozumitelně komunikovat s okolím, hlavně se synem Matyášem. Že se budu moci co nejvíce podílet na jeho výchově.“

Bude proto vděčná za každý finanční příspěvek, který ji umožní absolvovat co možná nejvíce procedur a programů. V současné době by chtěla absolvovat zejména další terapeutické bloky v pražské Neurorehabilitační klinice AXON. Velká bojovnice Eliška vzkazuje:

„Děkuji za čas, který jste věnovali mému příběhu, a především za příspěvky. Díky nim budu zase o kus blíž svému vysněnému cíli – být co možná nejlepší maminkou Matyášovi.“

Fotogalerie