Vozík pro Renatu

Pomalu končí pětiletá životnost mého invalidního vozíku, ale já hodlám pokračovat dál, a to se stejnou zvědavostí, která mě už mockrát donutila se nevzdat a pomohla přežít nemožné.
 Přeju si žít, radovat se, objevovat, růst, plakat, smát se… Prostě prožívat všechno, co k životu patří.
A tak jsem si vybrala parťáka pro další cestu a věřím, že mě doveze tam, kam jen si vymyslím, a i když to nebude mít lehké, bude mě doprovázet opravdu dlouho. Jmenuje se Hurricane a sama bych mu hezčí jméno nevymyslela. Ten, kdo mě zná, ví, že se k sobě vážně hodíme. 


Jenže jak už to tak v této oblasti bývá, jsou potřeba peníze, hodně peněz. A tak jsem se rozhodla požádat o pomoc Konto Bariéry, protože jsou skvělí a velmi si jejich práce i pomoci vážím. Necítím, že by se mi chtěl psát klasický životní příběh ve stylu „narodila jsem se s tím a tím, pak se stalo to a to a skončilo to takhle a takhle“, protože ať už se stalo cokoliv a bylo to jakkoliv těžké, dnes jsem za všechno z toho vděčná. 

Nicméně malinké shrnutí mého příběhu asi bude třeba. Už od narození jsem měla potíže s pohybem, protože jsem se narodila s DMO a jakmile na to lékaři přišli, což jim ovšem také dlouho trvalo, vyslovili opravdu nehezkou prognózu o tom, že nebudu nikdy chodit…atd. Ani se mi to nechce opakovat, protože se VELMI zmýlili. S tím se ale nesmířila moje maminka, a tak jsme jim společně jejich tvrzení naprosto rozbili, protože jsem si léta pochodovala poměrně vesele světem, a to křížem i krážem, s krosnou na zádech, nebo bez ní, i když jinak než ostatní. Asi před 6ti lety jsem ale spadla z koně, utrpěla poranění krční páteře a míchy, nevratně ochrnula, a zůstala na vozíčku.

Přiznávám, že to bylo peklo, ale jsem dcerou své matky, takže ani já jsem to nevzdala, i když byly chvíle, kdy jsem opravdu chtěla, a vůbec jich nebylo málo. Vím, že toto není klasický životní příběh, tak jsem se rozhodla to vzít z druhého konce a podělit se s vámi o řádky, které jsem napsala před pár měsíci, a kde je vše podstatné.

Letos to bude 6 let, co mě v nebi nechtěli a v pekle se mě báli, a tak mě zlomenou, neskutečně brutálně vytočenou a plnou nenávisti poslali zpátky na tento svět a já tu sobě navzdory musela zůstat s vámi.
Tohle příšerné, ale hluboce transformační období trvalo 2 roky a zodpovědně říkám, že to bylo to nejhorší, co jsem kdy zažila. Vlastně nevím, jestli kdy může nastat něco horšího. Nevadilo mi, že nechodím, houby si pamatuju a ruce se mi viklají na všechny strany. To koneckonců byl ten největší dar UZDRAVENÍ, o který jsem prosila celý život. KONEČNĚ SE MI NIKDO NESMÁL A NIKDO PO MNĚ NEPLIVAL ZA TO, JAK CHODÍM!!!!  Navíc jsem s tím neměla problém já, ale okolí, což se v různých obměnách stále trochu děje, ale to je už jejich boj, nikoliv můj.

To nejtěžší bylo přežít samu sebe a vydržet sama se sebou coby nepopsatelnou zlobou a krutou nenávistí, která se odehrávala uvnitř mě. Paradoxně o tomhle boji života a smrti, co mě každý den vyčerpával, zabíjel a znova k mé nelibosti oživoval, věděl málokdo, a už vůbec nebyl nikdo, kdo by mohl pochopit.

Ten boj mezi tělem, které tu už nechtělo být, a duší, která věděla, že tohle nemůže být konec mě po spoustě ran, kdy jsem otevřela oči a řekla "ty vado ne! Už zase…furt jsem tady a já už nechci!!!", dovedl přesně tam, kde jsem dnes.

TO CO MĚ ODLIŠUJE, MĚ UTVÁŘÍ. Život není tak krutý, aby nám splnil všechna naše přání, ale SMSky s happy endem by posílat teda mohl 

Co tím chci říct všem je: Nikdy nic nevzdávejte, protože ať se situace jeví sebehůř, nikdy nevíte, co vás čeká za příštím rohem, do kterého pro slzy ještě nevidíte…

Takže tohle je můj příběh a život jak ho otevřeně chápu a vnímám já, a kdyby měl a mohl obohatit jednoho jediného člověka, pak není zbytečný. Děkuji, že jsem ho s vámi mohla sdílet, a že jste ho dočetli až sem. Děkuji za vaši případnou pomoc.

Fotogalerie