Nepovedené přijímačky na vysokou školu ho přivedly na brigádu u železnice, kde nešťastnou náhodou přišel o nohu. Bylo mu dvacet let. Následující rok Josef Špinar nastoupil na pedagogickou fakultu a dnes je ředitelem základní školy. Kromě toho vášnivě sportuje a lásku k pohybu předává také dětem. Vánoční sbírka, kterou uspořádalo Konto Bariéry společně s Aktuálně.cz, pomohlo Josefovi získat přes 180 tisíc korun, aby se mohl s žáky dál věnovat sjezdovému lyžování.
Vánoční sbírka s Aktuálně.cz
Pouhé čtyři dny stačily k tomu, aby se na transparentním účtu Konta Bariéry sešlo přes 180 tisíc korun pro Josefa Špinara. Sbírka, kterou nadace uspořádala společně s Akuálně.cz se setkala s velkým ohlasem. "Moc děkuji všem, kteří mi přispěli. Překvapilo mě to, nečekal jsem, že se tak velkou částku, a navíc tak rychle, podaří vybrat. Ještě jednou moc děkuji. Protéza mi pomůže v práci, už na druhou polovinu lyžařské sezóny bych ji měl mít," říká vděčně pan Špinar.
Zvoní a deváťákům ze Základní školy Šlapanov právě začíná tělocvik. Výjimečně, protože je větší část školy v karanténě, mají hodinu kluci a holky dohromady. Hraje se volejbal, žáci se učí odbíjet. „Hrajte měkce prsty a balon musí jít nahoru… Rozhýbej nohy!“ pobízí učitel smějící se kluky, zatímco sám obratně vybírá nepřesnou přihrávku. Na první pohled není na sportovně oblečeném svalnatém chlapíkovi nic zvláštního, snad jen že má každou nohavici u kalhot jinak – jednu krátkou jako šortky a druhou až dolů.
„Děti jsou zvyklé, že tu chodím v trochu netypických kalhotách, tak se toho držím. Nechci svůj handicap až tolik vystavovat, ale ani ho maskovat,“ říká Josef Špinar. Dlouhá nohavice ukrývá protézu, kterou má už pětatřicet let místo levé nohy. Na škole ve Šlapanově nejen učí tělocvik a přírodopis, ale je tam také už téměř dvacet let ředitelem. A nohavice přes protézu celkem trefně ilustruje jeho přístup k životu. Na tom, že nemá nohu, nevidí nic dvakrát zvláštního. „Jsou na tom lidi daleko hůř a bojují s tím třeba ještě daleko líp než já,“ říká.
Nekoukat dozadu, ale dopředu
O nohu připravila Josefa Špinara nehoda na železnici. Bylo mu tehdy dvacet let a čerstvě dokončil gymnázium. „Zblbnu jsem přijímačky a nedostal se na vejšku, na biotechnologie. Hledal jsem práci a asi jako každý mladý člověk jsem chtěl vydělat peníze a zároveň mít čas. Nastoupil jsem proto k dráze a jezdil s manipulačními vlaky,“ vzpomíná. Neštěstí přišlo ve vteřině, když uklouznul na olejové skvrně a spadl pod jedoucí soupravu. Ta mu doslova utrhla levou dolní končetinu přesně v koleni. Při pádu si Josef navíc ještě rozseknul hlavu. „Stalo se to ve Ždírci nad Doubravou, do nemocnice daleko. Kolegové, kteří byli se mnou na místě, mi nohu pomáhali podvázat. Vlastně to byla celkem klika, že jsem nevykrvácel,“ hodnotí dnes pětapadesátiletý muž úraz zpětně.
"Vůbec si neumím představit, že bych zůstal doma a nic nedělal,“ říká o svém handicapu Josef.V nemocnici v Havlíčkově Brodě si Josef poležel asi jen dva až tři týdny. Jak sám říká, nebylo vlastně moc co řešit. Nohu mu amputoval vlak, lékaři to „jen“ začistili a sešili. S protézou se pak ještě chvíli sžíval v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech, ale brzo už měl jiné starosti – opět s přijímačkami, tentokrát na obor učitelství biologie a chemie pro druhý stupeň ZŠ a SŠ na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. „Začal jsem rovnou zase fungovat, žít aktivně. Vůbec si neumím představit, že bych zůstal někde doma a nic nedělal,“ vysvětluje, proč se znova přihlásil k vysokoškolskému studiu a tentokrát ho i úspěšně absolvoval.
Fotbal už si nezahraje, ale…
Učit Josefa sice zpočátku dvakrát nelákalo, protože to dělali oba jeho rodiče, časem se ale ve školství opravdu našel. Zvlášť když přestoupil ze základky v Havlíčkově Brodě do školy v rodném Šlapanově, kde se záhy stal i ředitelem a mohl si dělat věci po svém. O práci teď dokonce vypráví viditelně raději než o sobě samém. Svojí profesí zkrátka tenhle rozvedený chlapík a otec 28letého syna žije. A také žije sportem, ke kterému vede i svoje žáky. Kromě volejbalu, basketbalu a florbalu, se kterými se šlapanovští školáci úspěšně účastní okresních i krajských soutěží, organizuje Josef vyjížďky na kolech, sjíždění vody, lyžařské kurzy i nejrůznější sportovní akce.
„Před Vánoci, když teda zrovna není covid, tradičně pořádáme chození do schodů. Zůstaneme s dětmi přes noc ve škole a třídy chodí štafetu nahoru a dolů a počítáme, kdo vystoupá nejvýš. Jedeme od šesti večer do šesti do rána jen s malou přestávkou na psaní, aby někdo nezkolaboval. Pojmenovali jsme to výstup na Mount Šlapík a žákovský rekord je přes tisíc výškových metrů,“ popisuje nadšeně ředitel. Tělocvik si vzal na malé škole s celkem 120 dětmi na starost, protože o něj kolegyně ze sboru neměly prý příliš zájem, ale také proto, že ho pohyb prostě baví. „Dřív jsem hrál fotbal, hokej… Úraz byl pro mě velký šok. Člověk si pak srovnává, co ještě může, ale vždycky je nějaká cesta. Chodím hrát s chlapy nohec, hodně jezdím na kole, jezdím rád vodu. To jsou všechno možnosti, které mám. Fotbal už holt s klukama hrát nebudu, běhání mi nejde. Ale můžu si s nimi zahrát volejbal, jsem jim také schopný ukázat, jak mají vzít do ruky balon na basket a poslat ho do koše,“ říká.
Jedna noha na dva roky
Josefovi po nehodě zůstala na levé noze celá stehenní kost, protéza mu tedy nahrazuje končetinu od kolene dolů. „Mám nejjednodušší a nejlevnější typ. Nabízeli mi i jiné, ale protože jezdím třeba i na vodu, brzy by vzaly za své. Víte co, občas do té řeky prostě vlezete, takže protéza dostává za uši,“ vysvětluje s úsměvem Josef. Zase taková legrace to ale ve skutečnosti není. Od pojišťovny má totiž nárok na „novou nohu“ jen jednou za dva roky. A s tím, jak aktivně žije, má občas problém, aby mu celou dobu vydržela. Nejvíc trpí klouby a chodidlo, ale protéza se může při zátěži i vyloupnout z lůžka. „Když ji zlomím, tak mi kvůli tomu nikdo neschopenku nenapíše. Naštěstí mám záložní protézu, abych to kdyžtak nějak dochodil. A taky mám hodného protetika, který je schopný mi díly, které odejdou, pomoct opravit nebo nahradit ze starších,“ líčí Josef.
Hned po úrazu, když byl ještě v Kladrubech, nepřipustil, že by už nelyžoval. „Řekli mi, ať zapomenu na to, že budu jezdit na obou lyžích, že handicapovaní lidé jezdí na jedné lyži se stabilizátory, které připomínají francouzské hole. Pro mě to ale bylo hrozně nevýhodné, protože jsem chtěl lyžovat hlavně s dětmi. A s těmi nemůžu přijet k vleku a jezdit si sám, musím jim být nápomocný, když si obouvají lyže, zouvají lyže, když se nakládají věci do autobusu,“ vysvětluje učitel. Vybaven radami protetika si proto vyrobil vlastní lyžařskou protézu, nebo spíš náhradní chodidlo do lyžařské boty, které si pod svahem vždy přimontuje místo spodní části protézy, se kterou chodí běžně. „Není to ale úplně ono,“ říká. „Potřeboval bych speciální protézu, která řeší klouby, koleno a kotník pomocí hydrauliky, a vkládá se přímo do vázání na lyži. Případně by mi stačilo jenom koleno a dole bota, už jsem na to tak i zvyklý," přeje si Josef.
S dětmi na kopec
S prosbou o pomoc při shánění peněz na speciální lyžařskou protézu se Josef Špinar obrátil na Konto Bariéry, a to se aktivnímu učiteli rozhodlo pomoci. Společně s Aktuálně.cz proto teď pořádá veřejnou sbírku. Speciální protéza na lyžování vyjde na 180 tisíc korun. Pro ředitele šlapanovské základky, který tráví přes zimu na horách i několik týdnů, z toho většinu času s dětmi, ale bude mít cenu zlata. „Třikrát, čtyřikrát za zimu jezdíme s dětmi na celý den do lyžařských areálů tady v okolí na Českomoravské vrchovině. Na Vysokou nebo na Šacberk. Všechny malé i velké děti také můžou jet na týden do Orlických hor. Teď na začátku ledna se tam zrovna chystáme s prvním stupněm. Vzhledem k tomu, že půjčujeme dětem lyže, umí už 80 procent z našich školáků lyžovat,“ říká hrdě Josef.
Do lyžařského výcviku se přitom ředitel sám aktivně zapojuje, a to i přes svůj handicap. „Když někoho učím lyžovat, probíhá to jako v normální lyžařské škole. Odcouvám svah pozadu, držíme špičky, to všechno zvládám.“ A protože je mu teprve 55, věří, že spoustu dětí ještě lyžovat naučí.
Než se letošní zima ohlásí v plné síle a napadne dost sněhu na sjezdovky, má Josef Špinar o programu svých žáků jasno. „Příští týden půjdeme zkusit běžky,“ oznamuje deváťákům, když jim skončí hodina tělocviku. Ostatně běžecké lyže už jsou vyskládané po celé školní chodbě.
Děkujeme, že s námi pomáháte.
Fotogalerie