ePrivacy and GPDR Cookie Consent management by TermsFeed Privacy Policy and Consent Generator

Nový automobil pro Milana

Milá nadace a milí dárci,

jmenuji se Milan. Je mně 38 let. Rád jsem pracoval jako řemeslník. Tato práce mě bavila, byla hodně kreativní a to mě naplňovalo. Pracovní život jsem doplňoval sportem. Mám rád pohyb i kreativitu. Říkal jsem, že život je změna a to mě baví. Až přišel den mé třídenní dovolené na kole. Hned první den dovolené 5.7.2016 se mi stal těžký úraz. Při jízdě na kole v bike parku v Itálii jsem, pro mě z nepochopitelného důvodu, přepadl přes kolo na hlavu. Zůstal jsem ležet, ale žádnou bolest jsem necítil. Přiběhli ke mně kamarádi. Ještě jsem s nimi žertoval. Zjistil jsem, že se nemohu pohnout. Zavolali záchrannou službu a vrtulníkem mě přepravili do nemocnice, kde mě operovali. Zlomil jsem si 6. a 7. krční obratel. Dny po operaci byly pro mě zoufalé. Nemohl jsem sám dýchat, mluvit, jíst, ani se hýbat. Jediné co jsem pochopil, bylo, že musím přežít. Lékaři i sestry se o mě starali velice dobře. Ale měl jsem své potřeby a nedokázal jsem si o nic říct. Byl jsem v cizí zemi, italsky neumím, to mě v mé i tak zoufalé situaci ještě více stresovalo. Já umím španělsky a jeden saniťák byl Španěl. Uměl odezírat ze rtů a to bylo skvělé. Jenom skrz něj jsem dokázal sdělit, co potřebuji. To mě psychicky podpořilo. Po třinácti dnech mě převezli leteckým speciálem do Prahy do FN Královské Vinohrady na RESKu.  Od té doby jsem ještě pořád v péči lékařů a zdravotníků. Prošel jsem FN v Motole a teď jsem v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Smůla mě dál provázela. Dostal jsem bakterii zlatého staphylokoka a tak místo rehabilitace jsem byl celkem 3,5 měsíce na izolacích. Podepsalo se to na mé psychice i celkovém vývoji mé soběstačnosti. Na izolaci jsem mohl cvičit pouze omezeně na posteli 1,5 hodiny denně. I přes prognózu lékařů, že do smrti budu připojen na dýchacích přístrojích a krmen hadičkou přímo do žaludku, jsem se rozdýchal, již můžu jíst normálně, mohu mluvit a dokonce i ruce v ramenou, loktech a částečně v zápěstích se pomalu dávají do pohybu. Za co musím poděkovat lékařům, fyzioterapeutům, ergoterapeutům, i celému zdravotnickému personálu.

Pomalu, ale jistě se vše zlepšuje a denně děkuji za i ty nepatrné změny, které se v mém zdravotním stavu odehrávají. Velice mě podporuje moje máma, její přítel Honza, bratr Pavel, kamarádi a kamarádky, kteří mě hlavně v nemocnici v Praze navštěvovali téměř denně. To mně dodávalo sílu smířit se s tím, co mě potkalo a bojovat o zlepšení celkového zdravotního stavu.

Během okamžiku se změnil celý můj hektický pracovní a veselý volnočasový život. Úraz mě zastavil. Odborníci říkají, že natrvalo. Já tomu odmítám věřit. Věřím v sílu ducha a mám přání zlepšit se v soběstačnosti, jak jen nejvíce to půjde. Nevzdávám se. Kamarádka mé mámy mi zakoupila program na ovládání PC hlasem. Pilně ten program trénuji, abych mohl komunikovat alespoň přes PC a udělat si rekvalifikaci na novou práci, až se dostanu do normálního života. Je pro mě důležité znovu začít pracovat a znovu se setkávat s přáteli, sportovat. To je pro mě motivační, abych mohl žít kvalitní život, alespoň dle mých možností.

Rád jsem řídil auto a tak je mým přáním vypracovat se v soběstačnosti tak daleko, abych mohl jednou opět auto řídit a tak se přemísťovat tam, kde zrovna potřebuji být. Za prací, za kamarády, do přírody, kterou miluji, abych opět mohl žít naplno. No a k tomu potřebuji ten osobní automobil. Auto, které jsem vlastnil, bylo velice staré, nevyhovující, bylo sešrotováno. Máma s přítelem mně již v tomto směru pomáhají a vybírají pro mě vhodné auto. Jelikož budu mít elektrický vozík, který je těžký a velký, potřebuji větší a prostorný nový užitkový automobil, který bude moc být upraven na ruční řízení a který je schopen do svého kufru pojmout ten můj „električák“, tak aby se mu neprobořila pod jeho váhou podlaha kufru. Věřím, že se mně časem při mé snaze plně rehabilitovat a neustávat v cvičení, podaří znovu sednout za volant a auto upravené na ruční řízení budu moct řídit a tak denně bez překážek dojíždět do zaměstnání, které doufám, že získám.  Je to jedno z mých přání. Předpokládaná cena osobního automobilu je 492 897,- Kč. Předpokládáme, že dostanu příspěvek na pořízení motorového vozidla od úřadu práce a finanční částku od Konta Bariéry, ale pořád ještě chybí do ceny automobilu asi 200 000 až  250 000,-Kč.

Tato nehoda mě naučila vnímat život zodpovědněji, pokorněji, více si vážit všech vztahů. Měl jsem a pořád mám dost času na přemýšlení. Rozhodl jsem se tuto životní zkušenost vzít jako výzvu k novému postoji k životu a k novým příležitostem. Nebojím se jich a s hlavou vzhůru je přijímám.

Věřím, že se najdou lidi, kteří mně pomůžou naplnit můj sen a přispějí i málem z mála k tomu, abych mohl i nadále žít důstojně a užitečně.

Moc vám všem děkuji.
Zdraví Milan 



 

Fotogalerie

Jdu na to