Nový automobil pro Marii

Dobrý den,
jmenuji se Marie a mým domovem je v současné době Jihlava. Je mi 44 let. Před 7 lety jsem, po pádu z koně, zůstala ochrnutá a odkázána na invalidní vozík. Nevinný okamžik tak, ve vteřině, změnil celý můj život. Jako každý podobně postižený člověk jsem si prošla poznáním, že už možná nikdy nebudu chodit. Ale ani v této nelehké zkoušce neztrácím naději. Díky svému nezdolnému optimismu a výchově jsem pochopila, že litovat se a plakat nemá smysl.

Všechny své fyzické i psychické schopnosti jsem soustředila k jedinému cíli, být co možná nejvíce soběstačná a nezávislá na cizí pomoci. Absolvovala jsem několik léčebných pobytů v Kladrubech, v Hamzově odborné léčebně v Luži a také v Centru Paraple v Praze, které se specializuje na poškození míchy.

Ač se to zpočátku zdálo nemožné, v současné době pracuji v Krajské nemocnici v Jihlavě jako zdravotní sestřička na čtyřech kolech J a jsem nesmírně šťastná, že se mi podařilo vrátit se ke své původní profesi.

POTKAT mě tak můžete nejen v jihlavské nemocnici na příjmové ambulanci, ale také na koncertech s pěveckým sborem Melodie, se kterým již 4 roky vystupuji v České republice i v zahraničí. VIDĚT jste mě mohli v pořadu České televize Star Dance, vysílaném 19. listopadu 2016, kde jsem charitativně tančila pro Centrum Paraple po boku Emanuela Ridiho a Lucie Hunčárové. ANO, kromě práce zdravotní sestřičky a zpívání na invalidním vozíku také tančím. SLYŠET mě bylo možné v rozhlasovém vysílání rádia Region 6. prosince 2016 v 11 hod s Dagmarou Peckovou, kde jsem hovořila o své účasti v taneční soutěži. A DOČÍST jste se o mně mohli i v tisku. O sestřičce z Jihlavy, která tančila ve Star Dance, vyšla spoustu článků.

Pokud jste vydrželi číst až sem, víte, že žiji aktivně i s vozíkem. Snažím se pomáhat nejen handicapovaným a nemocným lidem, ale i zdravým. Díky zájmu médií mohu inspirovat ostatní a snad i bourat některé pomyslné bariéry mezi zdravými a handicapovanými, za což jsem velmi vděčná.

Není pro mě lehké psát tento dopis, protože vím, že těch, kteří pomoc potřebují, je opravdu mnoho. Denně jsem toho svědkem při své práci. Poslední roky mě však naučily přímosti. Člověk o sobě musí dát vědět. I pro nezdolného optimistu je život s vozíkem náročný. Díky podpoře přátel, známých a dobrých lidí svou situaci zatím zvládám. 

Nezbytnou součástí mého života se tak stal automobil, kterým se denně přepravuji do zaměstnání, k lékaři, na rehabilitace, zpívání, tančení nebo plavání. Dává mi svobodu a možnosti. Pomáhá udržet se pracovně, fyzicky i společensky. V současné době řídím starší vůz Škoda Roomster, který je pro mé postižení bohužel nevyhovující. Pokaždé, když nastupuji nebo vystupuji z vozu, potřebuji pomoc druhé osoby. Znamená to pro mě čekat u auta na fyzicky zdatného a dobrosrdečného kolemjdoucího, který mi naloží invalidní vozík do kufru automobilu. Když dojedu na místo určení, opět čekám a oslovuji kolemjdoucí, aby mi vozík z kufru podali. Letošní zima byla Ladovská a čekání v mrazivých dnech mnohdy dlouhé.

Po poradě s odborníky, lékaři, fyzioterapeuty a ergoterapeuty, kteří se mnou dlouhodobě pracují, je nezbytné pro soběstačnost pořídit automobil s elektronicky odsuvnými zadními dveřmi a nakladačem, který mi umožní samostatně nastoupit a vystoupit z vozu a naložit invalidní vozík bez cizí pomoci.

Náklady na pořízení automobilu, který by vyhovoval mým potřebám, jsou vysoké. I přes poskytnutý příspěvek od státu a přičtení vlastních prostředků stále nemalá část peněz chybí. Bez pomoci empatických lidí zakoupení nemohu uskutečnit. Mé možnosti i prostředky jsou vyčerpány. Ráda bych Vás touto cestou požádala o pomoc, která mě posune blíže k realizaci.
 
Všechno dobré, co mi život i lidé kolem přinášejí, je pro mě velkou motivací.
 
I v tom nalézám odvahu žít svůj život dál a těšit se z něj.
 
S úctou a vděčností
Marie Nahodilová
co má o nějaké to kolečko navíc :-D
 

Fotogalerie