Tereza má na protézy vybráno. Moc děkujeme všem, kteří přispěli.
Milí dárci, obracím se na vás s žádostí o pomoc pro mou sestru.
Jmenuje se Terezka, je jí 25 let a bydlí v bytě s rodiči a bratrem. Pravidelně za nimi jezdím na návštěvy. Na svou návštěvu v polovině dubna tohoto roku však nikdy nezapomenu.
Když jsem dorazila, tak Terezka ležela v posteli a bylo jí dost špatně. V té době jsme toho o meningokokovi moc nevěděli, a tak nás ani nenapadlo přemýšlet nad tím, že by to mohlo být něco vážnějšího, než nachlazení nebo viróza.
Další den ráno jsem ji našla sedět na posteli vyděšenou, protože přestávala cítit nohy i ruce a končetiny byly pokryty světle fialovými mapami, které vypadaly jako modřiny. Bylo obrovským štěstím, že se zrovna vrátil táta z práce a odvezl ji do nemocnice. Pak šlo všechno ráz na ráz. Dlouhé čekání doma na to, až se vrátí a čím déle to bylo, tím víc jsme tušili, že diagnóza nebude dobrá.
Nakonec se táta po dlouhých 5ti hodinách vrátil se slzami v očích, že lékaři diagnostikovali mozkovou meningitidu. Už to samo o sobě bylo špatné, ale později jsme se dozvěděli ještě horší diagnózu: meningokoková meningitida. Pro nás nejhorší možná varianta a zákeřná nemoc, u které jde o každou minutu. My jsme bohužel pár minut propásli a vinou neustálého přemisťování od lékaře k lékaři i o dost minut přišli. Doktoři jí další den dali jen 1% šanci na přežití. Každý den jsme se strachovali, každý den ráno i večer čekali na telefonát, který nám oznámí, že Terezka nepřežila.
Svůj boj nakonec po několika týdnech, které se zdály jako věčnost vyhrála.
Teď jsme všichni denně vděční, že je opět s námi, ačkoliv ji nemoc poznamenala po zbytek života. Nefungují jí ledviny a musí třikrát týdně dojíždět na dialýzu. Na horních i dolních končetinách se jí objevily nekrózy, kvůli kterým jí lékaři museli amputovat obě nohy v bérci a několik prstů. Na levé ruce jí zůstaly kompletní jen tři prsty, na pravé pouze palec. Naštěstí jí stále zůstala zachována úchopová funkce, díky níž bude později soběstačná.
Ačkoliv to dopadlo tak, jak to dopadlo, jsme nesmírně šťastní, že boj zvládla a že jí zůstal její optimismus, chuť do života, bojovnost a její typický černý humor. Tohle všechno včetně podpory rodiny a přátel jí dodává hodně sil, ale aby mohla být úplně samostatná, potřebuje lepší a lehčí invalidní vozík, se kterým by mohla lépe a snadněji manipulovat, protože je drobná. Celý život aktivně sportovala - její vášní byla cyklistika a lyžování. Hodně jsme spolu běhaly v lese a navštěvovaly různé výstavy, protože umění je náš společný koníček. Má v plánu se nevzdat ničeho, co dříve dělala, ačkoliv to bude ze začátku hodně náročné.
Ačkoliv nemoc a její následky změnily život nás všech úplně naruby tak věříme, že se vše časem vrátí do „starých kolejí“ a budeme moct opět normálně fungovat. Terezka si dodělá vysokou školu, kterou studovala a nemoc ji zastihla zrovna v době, kdy se připravovala na státnice. Díky protézám a tomu, že amputace proběhla naštěstí pod koleny, bude moci opět chodit, ačkoliv málokdo vydrží na protézách celý den. Proto je pro ni invalidní vozík nezbytností.
Pokaždé, když něco zvládne sama, má radost a dodává jí to nesmírnou motivaci se posunout dál. Nyní ji čekají ještě měsíce v rehabilitačním centru, kde ji naučí nejen chodit na protézách, ale také zvládat každodenní běžné činnosti, které se kvůli amputaci prstů také zkomplikovaly. Pokud Terezka zvládne chůzi na protézách, určitě bude chtít za nějaký čas zase sportovat, ale to vyžaduje speciální protézy, které jsou finančně náročné. Ale to je dost předběžné, protože na prvním místě je, aby zvládla chůzi, naučila se přemisťovat z vozíku na toaletu, na postel.
Za každou pomoc Terezce bude celá naše rodina nesmírně vděčná. Máme kolem sebe spoustu úžasných lidí, kteří jí pomáhají psychicky a díky tomu má sestra spoustu a spoustu motivace se zařadit mezi “normálně“ fungující lidi, ale bohužel potřebujeme i finanční pomoc, protože částky za zařízení pro invalidy jsou bohužel vysoké.
Za celou rodinu a jakoukoliv pomoc děkuje sestra Andrea
Fotogalerie