Marie nám napsala:
Cesta je cíl. K tomuto poznání mi hodně dopomohlo právě kolo, které je předmětem těchto řádků. Před deseti lety se mi ve vteřině otočil život naruby. Poraněná páteř s míchou při úrazu vedly k ochrnutí mých nohou. Ty do té doby rády šlapaly na kole.
Když jsem poprvé seděla na handbiku (kole poháněném rukama), zuřila jsem, jak pomalu jsem jela. Do kopce jsem se tak ploužila, že jsem mohla z kraje silnice hledat houby. Byla jsem zvyklá svižně dojet do cíle a teď jsem si musela pomalu “užívat” každý detail cesty. Teď po letech už nezuřím. Vypouštím cíl, dívám se na cestu a jsem vděčná, že cítím vítr ve tvářích a vůně přírody. Děkuji za to. Jenže ruce (hlavně ramena a lokty) nejsou bohužel na dlouhé kilometry na handbiku stavěné a po vyjížďce bolí. Na vozíku je to stále dokola: popojet, přesednout, podat. Po jízdě na kole je pak všechno o hodně náročnější.
V létě jsem si půjčila handbike s elektropohonem. Poprvé po letech jsem si opět užila dovolenou na kolech. Všichni moji přátelé jezdili na normálních kolech a já s nimi držela tempo. Juchúúú! Stačila jsem i svému synovi. Udělalo mi to velkou radost. Když jsem slezla z handbiku, ruce mi ještě sloužily na další vylomeniny. Takže teď sbírám peníze na elektro-handbike.
Moc vám děkuji za jakýkoli příspěvek,
Marie
Fotogalerie