ePrivacy and GPDR Cookie Consent management by TermsFeed Privacy Policy and Consent Generator

Automobil pro Tibora


Sbírka byla úspěšně ukončena.
Děkujeme všem dárcům.


Tiborova manželka nám napsala: Život je radostný tanec, když se žije s láskou, v plné síle, v dokonalém zdraví. My dva jsme společný život začali připoutáni k sobě horolezeckým lanem a Tibor mě shora jistil. On vedl i naší kánoi  peřejemi,  a já byla ten háček na přídi. Jako kapitán se postavil na lodi a díval se kudy proplout mezi kamením.  Tak to bylo u nás se vším a bylo to krásné. S našimi třemi dětmi ještě radostnější. On pro nás našel krásné tiché místo, do kterého jsme se zamilovali i se všemi nesnázemi,  které přináší bydlení na samotě.

A pak se to všechno obrátilo. Přišla náhlá cévní mozková  příhoda.  Můj manžel oslepl, přestal být soběstačný, stal se invalidním, plně závislým na mojí péči.  Byla jsem najednou hlavou rodiny. Když Tibor ležel v nemocnici, zdálo se mi, že vše se dá zvládnout, když člověk opravdu chce. Představovala jsem si, jak s ním jdu po louce, on je na vozíku, blížíme se k našemu oblíbenému místu se starými krásnými buky,  kam jsme jezdili s dětmi, když byly malé. Ale invalidní vozíček není dětský kočárek. Skutečnost byla jiná. Když jsme se vydali poprvé ven,  kolečka zapadala hluboko do bláta, všude drny a kamínky, a tak jsme dojeli jen na kraj louky.
Do nejbližší vesnice to máme  asi čtyři kilometry, z toho  dva  kilometry polní cestou, přes kopec. Prostě  bez auta velký problém. 
Udělala jsem si kvůli Tiborovi ve svých 54 letech autoškolu, přestože jsem se vždy řídit hrozně bála a vozila svého muže na úřady, k lékaři a za rodinou. Měli jsme od syna půjčené staré auto, do kterého jsem Tibora velice těžce přesouvala. Pak jsme o auto při dopravní nehodě přišli, ne naší vinou.

Moc ráda bych zase zpestřila a ulehčila život mému Tiborovi i sobě. Rádi bychom byli soběstační,  dostali se mezi  lidi, dojeli si k lékaři, na rehabilitaci, pro nákupy. Budeme vděčni za jakoukoli  finanční pomoc.


Fotogalerie

Jdu na to