Jaké je to prostorově? Ozve se od zvukařského pultu energický ženský hlas. Ptá se choreografka a tanečnice v jedné osobě Martina Henrichová. Za chvíli, spolu se svým týmem, vytvoří v osvětleném sále působivou taneční kreaci. Dnes jí už nepřipadá ani zvláštní, že sama nestojí, ale sedí.
Martina nastoupí k tanci v krátké zavazovací sukni a lurexovém tílku jako ostatní. Vzepjaté paže a rozehraná chřestítka na rukou. V rytmu skladby Jerome se v sále objeví mladí lidé na vozíku i chodící. Připadá mi téměř nemožné, co všechno za tři roky Martina Henrichová z Plzně dokázala. Po svém úrazu se musela vzdát svých aktivit a také na čas přerušila studia. V únoru 2013 totiž při nácviku akrobatického tanečního prvku nešťastně spadla, rozdrtila si krční obratel a poškodila míchu. Dnes kvadruplegička s ochrnutými dolními i horními končetinami neměla nikdy jinou vizi než životem protančit.
Život se vám převrátil v okamžiku, ale vaše reakce byla až nečekaně rychlá. Běžná reakce?
Ano, můj život byl vždy poměrně rychlý. Pravda je, že poslední roky byly výjimečné. Před úrazem jsem žila ve svižném rytmu, mívala jsem několik tréninků denně, nezastavila jsem se, studovala. Na brigádách jsem si vydělávala peníze. Úrazem se všechno kolem mě zpomalilo, těžko si na ten rytmus zvykám. Vnímám nutné časové prostoje, jsem odkázaná na asistenci. Než mě někdo někam odveze, než mi pomůže… Ale přesto se snažím mít zábavu i povinnosti tak, aby každý můj den byl naplněný činností.
Tanci jste se musela věnovat i z JIP, těsně po úraze…
Měli jsme tehdy se skupinou E-motion před sebou několik důležitých vystoupení. Za pomoci mobilu jsem rozdala tanečnicím instrukce, ty si je rozdělily a na čas převzaly organizační chod za mne. Díky téhle akci, řízení našich aktivit na dálku, E-motion přežila. Hodně mi pomohla i máma, která také zprostředkovávala komunikaci mezi mnou a skupinou a všechny motivovala k další práci.
Pokud jsem dobře spočítala, vystoupila jste necelý rok po úrazu na veřejné produkci; výtěžek tehdejšího benefičního vystoupení šel na vaši podporu. Tančila jste poprvé na vozíku…
S vozíkem pro mě tanec neskončil. Už během pětiměsíčního pobytu v léčebně v Kladrubech jsem uspořádala několik workshopů pro pacienty s diagnózou podobnou té mé. Nikdy mě po úraze nenapadlo, že bych neměla tančit dál. Jenom jsem hledala možnosti, jak to udělat. V prvních týdnech nebo měsících jsem stále věřila, že budu chodit. Že budu tancovat jako dřív. Později jsem si situaci přestala idealizovat. Lékaři mi sdělili, že chodit už nebudu a hýbat nohama také ne. S tancem jsem se nechtěla rozloučit, a jak to šlo, začala jsem na vozíku tancovat, pouštěla jsem si hudbu, dělala v duchu choreografii. Skutečně při akci, o které mluvíte, výročí založení skupiny Pilsen Cheers, jsem poprvé na jevišti seděla. Výjimečný pocit mě motivoval k práci dál. Tehdy jsem se už zamýšlela nad možností zapojit do scénických vystoupení i další vozíčkáře a handicapované. Také jsem už získala první tanečníky do plánovaného tanečního oddílu. Podařilo se to za pomoci Sportovního klubu vozíčkářů Praha v květnu 2014.
Vaše snaha o propojení zdravotně postižených zájemců o tanec jistě nebyla snadná…
Dlouho jsem nemohla dát dohromady skupinu. Tanec je ženská doména a mladých handicapovaných žen je daleko míň, navíc se nesmějí bát vystupovat na veřejnosti. Prvním členem se stala Míša Krunclová, později se přidala Anička Krátká, obrovský tahoun, jedna z našich nejvýraznějších osobností. Nakonec se mi v Plzni a Praze podařilo dát dohromady partu chodících a nechodících tanečníků. Patří k nám i původní členové ze skupiny E-motion, také Marta a Kryštof, manželé z Polska, kteří žijí v Česku. Marta vede jako jediná u nás lekce zumby na vozíčku. Teď mě lidé kontaktují sami přes Sportovní klub vozíčkářů nebo přes moji skupinu. Hostujeme často na akcích benefičního rázu nebo při klubových prezentacích.
Muvíme stále o tanci, ale vy jste po úrazu musela začít od začátku ve všech malých i velkých záležitostech…
Ano, musela jsem se naučit hýbat rukama, učila jsem se jíst, manipulovat s vozíkem, obléci se. Chtěla jsem rychle dosáhnout co největší možné funkčnosti. Mám kromě obětavé rodiny několik bezvadných asistentek, které mi pomáhají v denních činnostech i během tanečních tréninků. Jednou z nich je Klára, která studuje zdravotní školu a je fyzioterapeutka, takže s ní mohu i rehabilitovat. Doktorský obor etnologie na univerzitě v Plzni jsem musela kvůli úrazu přerušit, ale teď mám individuální plán a už bych měla směřovat ke státnicím, ale na potřebných studiích je hodně práce. Budu si muset studia prodloužit. Všechny mé plány do budoucnosti jsem musela po úraze změnit. Ráda bych se věnovala něčemu z domova, možná překladům, korekturám. Jedno už vím jistě – tanec se v nějaké další fázi bude dostávat do pozice mého hobby.
O co všechno se vlastně staráte?
Zajišťuji veškerou organizaci akcí, pronájem sálů, hudební doprovod, vedení vícedenních akcí – tedy kompletní soustředění včetně asistence. Každou neděli trénuji v Plzni se zdravými tanečníky ve studiu Fitdanceart a společné tréninky s vozíčkáři máme zhruba jednou až dvakrát za měsíc. Také záleží na tom, zda máme před představením, to pracujeme intenzivněji. Pravidelně pořádáme i workshopy pro veřejnost, kam může přijít kdokoli, vyzkoušet si s námi naše sestavy, tanec v páru atd.
Jak dlouho vzniká příprava nové choreografie?
U každé nového tance jde o jinou dobu potřebnou na nastudování. Jedna čtyřminutová skladba vznikala také půl roku. Náročnost celého procesu tance na vozíku je nepoměrně složitější než nácvik se zdravými. S E-motion jsme před úrazem byli schopni vytvořit kratší taneční vystoupení i za dva tréninky.
Pohybové možnosti vozíčkářů se liší…
Jiné to bývá, když vymýšlím choreografii pro chodící, jiné, když pracuji na duetu vozíčkáře s chodícím. Snažím se využívat dispozice každého jednotlivce. Naši členové, paraplegici s nízkou lézí, mohou dobře ovládat horní polovinu těla včetně trupu i rukou. U mě osobně je situace trochu horší, mám po úraze zasažený také trup, narušenou stabilitu a problémy s pohybem prstů i tricepsů. K tomu všemu se musí přihlédnout i při nápadech na choreografii. Jsme tým, ale každý z nás musí využít individuální možnosti. Když tvořím pro všechny, tanec by měl zvládnout i ten nejslabší tanečník.
Víte, zda u nás existují podobné soubory a jaké jsou?
V Čechách existují soubory, které pracují s handicapovanými. Naše činnost je inovativní v tom, že nejen vystupujeme, ale chceme scénický tanec přiblížit i vozíčkářům, kteří se s ním ještě nesetkali; mohou si to nezávazně vyzkoušet na workshopech.
Pronesla jste i o člověku na vozíku, že může být „aktivní, ladný, elegantní“…
Každé tělo po úraze doznává proměny, musí se pro ně něco dělat. Je důležité, jak na tom ten který vozíčkář je, někteří jsou téměř samostatní, o moc víc, než já sama. Ale i kvadruplegik si může najít nové zájmy. Ano, souhlasím, člověk na vozíku by se měl snažit být aktivní a může být i ladný a elegantní, i když zrovna ladnost a eleganci nepovažuji za to podstatné. Podle mého názoru je daleko lepší se o něco snažit než nostalgicky uvažovat o tom, jaké to bylo dřív a že život vlastně skončil… Já své sny nevzdávám. Má situace není sice žádný med – ale jedu v jiných kolejích a plánuji jen to, co je dosažitelné.
Kdo je Martina Henrichová
Studentka Západočeské univerzity, choreografka a tanečnice, se narodila v Plzni v roce 1986. V první taneční skupině se objevila v devíti letech. Ve dvaceti se začala věnovat výuce tance a choreografii. V roce 2008 založila vlastní skupinu E-motion. Jako choreografka spolupracovala se skupinou Pilsen Cheerleaders, rok před úrazem s ní zvítězila na mistrovství ČR a dostali se i na mistrovství Evropy. Po těžkém úraze založila (2014) taneční oddíl pod pražským Sportovním klubem vozíčkářů, který se k tanci snaží přivést handicapované. Martina v Plzni studuje doktorandský obor etnologie na FF ZČU.
Text: Michaela Zindelová; Foto: Jan Šilpoch, archiv Martiny Henrichové
Text vyšel původně v časopisu Můžeš
Více informací o Sportovním klubu vozíčkářů Praha a o lekcích zumby na vozíčku.