Tváří letošního, 10. ročníku charitativního běhu Run and Help, který pořádá Konto Bariéry, se stal známý český sportovec Vavřinec Hradilek (37). Na divoké vodě jako kajakář vybojoval stříbrnou olympijskou medaili a stal se několikanásobným mistrem světa ve vodním slalomu. Nedávno ukončil aktivní kariéru, ale sport je pro něj nadále srdeční záležitost. I proto s chutí podpořil akci, jejíž výtěžek poputuje na nákup sportovních protéz pro desetiletou Kačenku a šestnáctiletého Šimona.
Jak jste se k Run and Help dostal?
Byl jsem osloven Kontem Bariéry. Je mi sympatické občas podpořit něco, co dává smysl. A u dětí je tomu tak ještě víc. Běhání je pro mě radost, a když při něm navíc můžu někomu pomoct, platí to dvojnásob. Těším se, že společně motivujeme co nejvíc dětí i dospělých, protože sport i charita prostě patří do života.
Bude se jednat o dlouhodobou spolupráci?
Zatím jsme domluveni na letošek, uvidíme, jak to bude dál. Přiznávám, že dostávám podobných nabídek docela dost. Ještě jsem se nerozhodl, co budu podporovat dlouhodobě, něco bych ale určitě rád.
Nedávno jste oznámil konec vrcholové kariéry, ale je vidět, že se sportem budete spjat i nadále. Máte už nějaké konkrétní plány?
Neumím si další život bez sportu představit. Teď si dávám trochu pauzu a trávím čas s rodinou, ale hodlám se víc věnovat různým projektům, na které během závodění nebyl tolik čas. Běhám, pravidelně tak deset kilometrů, jezdím na kole, lyžuji, lezu po skalách a baví mě i kitesurfing. Dobíhají mi také ještě nějaké závazky z minulosti. Trenérskou kariéru neplánuji, jedině občas nahodile v roli dobrovolníka. Mám v hlavě určitý plán, ale ten teď neprozradím. Taky hraju v seriálu Jedna rodina, herectví mě baví a určitě se mu nebráním. Ale zásadně na sebe nekoukám, to prostě nejde.
Svoje závody jste si pouštěl?
To ano, především z tréninkových důvodů, ale rád někdy vidím i ty vydařené, řekněme slavné, jen tak pro potěšení.
Berete svoje medaile ukázat na Run and Help?
Ne, medaile s sebou neberu. Vlastně kromě té olympijské ani pořádně nevím, kde jsou. Myslím, že zajímavější a podnětnější jsou ty zážitky s nimi spojené. O tom vyprávím.
Během našeho povídání vám dělají společnost i vaše dvě malé dcery, které mají plno energie. Půjdou ve vašich stopách? Vodáctví je často rodinná záležitost, že?
Zrovna já to nezdědil, ale jinak to opravdu není výjimečné. U nich se to dá celkem očekávat. Ke sportu je vedu, podnikáme různá dobrodružství. Beru je s sebou i na Run and Help, tak uvidíme, co s nimi zaběhnu, co půjde. (smích)
Žijete u vody?
Bohužel ne, ale deset let jsem bydlel v pražské Troji, kde je kanál na divokou vodu. Těším se, až pojedeme na nějakou expedici.
Vodáctví je český fenomén, nebo i jinde mají něco podobného?
Hodně se jezdí řeky v alpských zemích, ale takové to české kouzlo života kolem řeky je svým způsobem jedinečné. Taky jsem začínal jako vodák, je skvělé, že to u nás jde. Na druhou stranu je to už někdy až moc masová záležitost.
Jsme proto tak úspěšní i na vrcholové úrovni?
Určitě to nějaký podíl má. Jsou to spojené nádoby. Děti to chytne, hrají si na své idoly, které znají z televize, a vyrůstá tak další generace.
V posledních letech je vcelku časté, že se některé tuzemské řeky rozvodní a někteří Češi si chtějí hrát na své idoly v divoké vodě i coby dospělí. Zkusil jste to někdy?
Zkusil, je to lákavé, zejména když to umíte. Ale rozvodněná řeka je velmi náročná a nebezpečná i pro profesionála. Nezkušení by se do toho neměli vůbec pouštět.
Jakou tuzemskou řeku byste doporučil?
Budete se divit, ale to je pro mě těžká otázka! Já strávil posledních dvacet pět let na divoké vodě, takže ty turistické řeky moc najeté a nakoukané nemám. Ovšem určitě nikdo neprohloupí se Sázavou, ta je krásná!
Rozhovor vyšel v časopise Můžeš 2/2024. Text: Radek Musílek, Foto: Milan Jaroš, www.muzes.cz