Třicet let se Stanislava Žemličková starala jako zdravotní sestra o druhé. Pak náhlý zánět míchy obrátil její život naruby. Z hodiny na hodinu ochrnula a ocitla se sama závislá na cizí péči. Ale nevzdala se. Zvyká si na život na vozíku a dokonce plánuje, že se v budoucnu zase vrátí ke svojí profesi. Nejdřív ale potřebuje získat zpět ztracenou soběstačnost, bydlí totiž na vesnici a venku se sama nikam nedostane. Úspěšná sbírka Konta Bariéry a Aktuálně.cz jí pomůže zaplatit přídavný pohon k vozíku.
Poděkování od Stanislavy
Paní Stanislava dostala díky čtenářům Aktuálně.cz krásný vánoční dárek. Přesně o svátcích se naplnila společná sbírka Konta Bariéry a zpravodajského serveru, která zdravotní sestře bojující s následky zánětu míchy pomůže zaplatit přídavný elektrický pohon k vozíku! Celkem štědří dárci poslali paní Stanislavě na transparentní účet Konta Bariéry přes 160 tisíc korun. "Jsem nadšená a všem děkuji - organizátorům sbírky i lidem, kteří do ní přispěli," vzkazuje paní Stanislava. Pohon už má objednaný a měla by ho dostat během ledna. "Moc se na něj těším," dodává.
Když Stanislavu Žemličkovou jednoho únorového rána roku 2021 vzbudila bolest břicha, zad a zvýšená teplota, vzala si dva paraleny a vrátila se do postele. Rázná zdravotní sestra z jižní Moravy nebyla zvyklá dlouho marodit, řadu let prý neměla ani rýmu. „Zavolala jsem do práce, že nepřijdu, a chystala jsem se vyrazit k obvodní lékařce,“ vypráví. Pak ale události nabraly rychlý spád: „Bolest se do dvou hodin tak zhoršila, že jsem musela vzbudit syna, aby mě odvezl do Vyškova na internu. Tam už jsem bolestí řvala a pak jsem v čekárně ochrnula.“
„Chodit nebudu, sedím jen s oporou. Ruce jsem rozcvičila, ale nemám v nich cit," říká paní Stanislava. Lékařka, která na vyškovské interně zrovna převzala službu, jí prý vyčetla zbytečnou hysterii. Když se před ní ale paní Stanislava třikrát sesunula k zemi a museli ji zvedat, odeslala ji na další vyšetření na neurologii s podezřením na trombózu břišní aorty. Vyšetření na CT ovšem diagnózu nepotvrdilo, a tak vyděšená Stanislava nakonec skončila až v brněnské nemocnici u sv. Anny na neurologické jednotce intenzivní péče. Během měsíce, kdy stále neovládala nohy a pořádně ani ruce, absolvovala nespočet vyšetření a doufala v zázrak. Ani na špičkovém pracovišti jí ale lékaři nedokázali pomoci a ona zůstala ochrnutá od hrudníku dolů. „Uzavřeli můj případ jako zánět míchy vyvolaný virem neznámého původu,“ říká. Čím a kde se nakazila, už se nikdy nedozví. A prognóza? „Chodit nebudu, sedím jen s oporou. Ruce jsem rozcvičila, ale trápí mě neuropatické bolesti a nemám v nich cit.“
V sanitce slyšela, že umře
Padesátiletá Stanislava většinu svojí profesní kariéry pečovala o ležící pacienty. V sociálních službách se starala o seniory, na jednotce následné intenzivní péče zase o lidi v bezvědomí, na ventilátorech, její specialitou bylo hojení ran. V první linii přečkala i první dvě covidové vlny. Ocitnout se po tom všem v roli pacientky byl pro ni o to větší šok. „Doteď jsem se nevypořádala ani s nemocí, ani s chováním hlavně středního zdravotnického personálu, to ve mně dokonce zanechalo trauma,“ svěřuje se. „Když jsem jako zdravotní sestra viděla, že je něco špatně, a upozornila jsem na to, bylo zle. Jednou mě dokonce nechali zavřít na psychiatrii.“
Z nemocnice u sv. Anny odjela paní Stanislava rovnou do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Protože měli volno a ona nutně potřebovala rozcvičit, přeskočila obvyklou „zastávku“ na spinální jednotce v Brně Bohunicích. „Po měsíci na JIPce mě odpojili z kapačky, napsali mi, co můžu brát v tabletách, a bylo. Do Kladrub mě vezla záchranka a mladý lékař v ní mi říkal, ať nikam nejezdím, že tam za 14 dní umřu,“ vypráví. První dva měsíce, které v rehabilitačním ústavu strávila, má v mlze. Bylo jí zle a dostávala opiáty na bolest. Pamatuje si ale, jak sama nejdřív nezvládla vůbec nic. „Nešla mi třeba vymačkat pasta, ale sestra mi nechtěla pomoci, že se mám snažit. Tak jsem to obrečela a zuby si nevyčistila.“
Z manžela se stal pečovatel
Do rodinného domku v malé vesnici u Vyškova se paní Stanislava vrátila za manželem Josefem, který je o 19 let starší, až po půl roce. „Představovali jsme si, že budeme v pohodě, když už jsou děti soběstačné, a pak se nám život ráz na ráz změnil. Je to pro mě náročné jako hrom,“ říká pan Žemlička. Než se jeho žena vrátila domů, bleskově upravil přízemí domu a koupelnu. „Dodělali jsme to dva dny před tím, než se měla vrátit. Všechno jsem zařizoval i platil sám, obíhat úřady už jsem nestíhal,“ vzpomíná. Z pracovníka v bezpečnostních službách v důchodu se stal pečovatel. Manželce pomáhá s hygienou, s přesuny na vozík i do auta. Jen občas ho zastoupí dcera, nebo syn, kteří už ale oba mají svůj život. Žemličkovi zkoušeli i osobní asistenci, ale příliš jim nevyhovovala. „Fyzicky to dávám, ale psychicky to je náročné. Nevím, jak dlouho to ještě budu zvládat. I proto bych chtěl, aby byla co nejvíce soběstačná,“ přeje si pan Josef.
Stejný cíl má i paní Stanislava a tvrdě si za ním jde. I když se při tom potýká s vracejícími infekcemi a dalšími zdravotními problémy, včetně trombózy. Za sebou má rehabilitační pobyty v Luži-Košumberku i v Centru Paraple a každý den cvičí doma. Obývací pokoj Žemličkových připomíná na jedné straně malou tělocvičnu a na druhé malířský ateliér. Pod oknem stojí speciální rotoped – motomed, na kterém paní Stanislava protahuje nohy a posiluje ruce. Vedle je vertikalizační stojan, ve kterém se snaží udržet vstoje. Se štětcem a barvami pro změnu trénuje jemnou motoriku. Obrazy maluje podle čísel, předlohy jí dodávají příbuzní i známí. „Vždycky se mi to líbilo, ale nenašla jsem si na to čas. Teď mám svůj svět a klid, relaxuji a cvičím zároveň,“ dodává.
Z běžných denních činností už zvládá na výbornou oblékání. A pár týdnu nazpět v Parapleti prý „vychytala“ i přesuny. „Naopak s hygienou potřebuji stále pomoci. Sama se nedostanu na koupací vozík, ten je hodně nestabilní,“ stěžuje si paní Žemličková. Problém je pro ni také vaření, z vozíku nedosáhne na kuchyňskou linku. „Můžu maximálně něco usmažit na pánvi, do hrnce už nevidím a nic v něm nezamíchám.“ A zapovězené pro ni zůstává i první patro domu, kam vede úzké schodiště. „Kvůli plošině bychom museli vybourat třetinu domu a střechu, nebo ji postavit venku. Ani jedno teď není reálné, je to moc finančně náročné,“ vysvětluje pan Josef.
Venku se sama neuveze
Na mechanickém vozíku to už paní Stanislava zvládá skvěle, ale jen uvnitř v domě. Venku na nerovném terénu nebo na trávě se sama neuveze. Rodinný domek Žemličkových navíc stojí v kopci, na zahradu vede jen nezpevněná cesta vysypaná šotolinou a do vesnice silnice z velký kostek. „Jsme v bývalém vojenském prostoru, dřív tady jezdily tanky,“ vysvětluje nezvyklý povrch místních komunikací pan Josef. Manželce kvůli tomu sehnal už speciální elektrický skútr. Jenže ona na něj sama nenastoupí. A skútr je navíc moc velký na to, aby ho Žemličkovi kamkoliv převezli.
Mnohem lepším řešením by proto byl pro paní Stanislavu přídavný elektrický pohon, který by mohla připojit ke svému vozíku. „Měla jsem ho možnost vyzkoušet, je to jednoduché a vyjedu s ním i náš kopec,“ chválí si pomůcku paní Stanislava. Problém je, že pohon vyjde na bezmála 150 tisíc korun, zdravotní pojišťovna na něj nepřispívá a Žemličkovi už se vydali z peněz na úpravy v domě i další rehabilitační pomůcky. S žádostí o pomoc se proto obrátili na Konto Bariéry, a to se pro zdravotní sestru rozhodlo uspořádat společně s Aktuálně.cz sbírku. „Elektropohon mi pomůže při delších přesunech, zase budu o kus soběstačnější, budu moct vyrazit na výlet,“ vypočítá paní Stanislava.
Sestra na vozíku
Jestli někdejší zdravotní sestře něco nechybí, je to zarputilost a odhodlání. Je teď sice v invalidním důchodu, v budoucnu by se ale chtěla vrátit do práce. „Alespoň na částečný úvazek a nejraději do nemocnice, hodně mi to chybí,“ říká. „Určitě bych zvládla administrativu, ale i něco na oddělení. Příjmy, propouštění pacientů, přípravu léků,“ vypočítává. Zúročit by také chtěla svoji specializaci na hojení ran. A už si i naplánovala, že by mohla do práce dojíždět do nedaleké nemocnice ve Vyškově, nebo do Prostějova. „Mým snem je mít upravené auto, které bych mohla sama řídit a se kterým bych mohla jezdit do práce,“ svěřuje se. První krok už zvládla – v Kladrubech si na upravený vůz udělala řidičák. „Takže všechno mám připravené, jen to auto mi chybí,“ směje se. Ale myslí to vážně.
(Fotografie: Jakub Plíhal, Economia)
Fotogalerie