Elektrický vozík a rehabilitace pro Michaelu

Lupnutí v hlavě, teplo po těle a pak už jen boj o holý život. Mozková příhoda obrátila život Michaely Nejedlé vzhůru nohama, když jí bylo sotva 35 let. Z plného zdraví, ze dne na den zůstala ochrnutá na polovinu těla, závislá na péči stárnoucích rodičů a nezletilého syna. Novoroční sbírka, kterou uspořádalo Konto Bariéry společně s Aktuálně.cz, se setkala s obrovským ohlasem a pomůže Michaele zaplatit elektrický vozík a rehabilitace, aby se po pěti letech „domácího vězení“ mohla znovu osamostatnit.

Michaela se svým čtyřnohým psychoterapeutem, buldočkem Edou. (Foto: Libor Fojtík, Economia)
 

Jednodenní sbírka
 

Pouhý den stačil k tomu, aby se paní Michaela Nejedlá přiblížila ke splnění svého snu - znovu se osamostatnit po těžké mozkové příhodě. Dvě stě tisíc korun potřebných na pořízení elektrického vozíku a úhradu rehabilitací se sešlo na transparentním účtu Konta Bariéry za necelých 24 hodin. "Je to nepopsatelný pocit, úplně se mi zastavilo srdce. Všichni jsme sledovali, jak rychle peníze do sbírky přibývají. Mám neuvěřitelnou radost a moc děkuji," říká dojatá Michaela Nejedlá. Celkový výtěžek společné novoroční sbírky Konta Bariéry a Aktuálně.cz se nakonec vyšplhal na 374 934 korun. Neuvěřitelnou sumu se podařilo vybrat i díky vlně solidarity, kterou Michaelin příběh vyvolal v okolí jejího bydliště, u místních obyvatel a firem. Moc děkujeme všem dárcům, čtenářům Aktuálně.cz a firmě Kavyl, která do sbírky přispěla největší částkou. Přebytek sbírky Michaela využije na bezbariérové úpravy koupelny a jako doplatek na pořízení speciálně upraveného automobilu, díky kterému bude už zcela soběstačná. Ještě jednou děkujeme, že s námi pomáháte!

Když člověk zazvoní u Nejedlých, musí se nejdřív vypořádat s profesionálním vítačem Edou. „To je můj psychoterapeut,“ představuje Michaela tříletého francouzského buldočka. A skutečně, jakmile psa hladí nebo mu hází míček, začne se podvědomě usmívat. Jinak ale čtyřicetiletá rodačka z Náměště nad Oslavou působí spíš smutně. Není divu. Pět let se nedostala bez cizí pomoci ven. Na nákup, na poštu, k lékaři a vlastně kamkoliv ji musí někdo doprovodit. S hygienou jí pomáhá maminka, protože se sama umýt nezvládne. A zatímco jiní si dávají do nového roku předsevzetí, jak budou cvičit, učit se jazyky, nebo cestovat, Michaela má přání úplně obyčejné: Postavit se ve 40 letech znova na vlastní nohy, a to přeneseně i doslova.

Jiné plány

Michaela má po cévní mozkové příhodě ochrnutou levou polovinu těla. Mrtvice ji přitom postihla bez varování. „Dva dny před mými 35. narozeninami večer mě prostě zničehonic, jak se lidově říká, kleplo. Měla jsem jen trochu zvýšený, ale zaléčený krevní tlak. Lékaři mi nikdy neřekli příčinu,“ říká a už automaticky si protahuje zkroucené prsty na levé ruce.
„Noha je na tom lépe. Když se mám čeho držet, zvládnu se na ni postavit a udělat i pár kroků. Levá ruka je ale od začátku úplně mrtvá, do té si můžu píchat špendlíkem a nic,“ popisuje Michaela.
Pohybuje se na mechanickém vozíku, ale jen jednou rukou se sama daleko neuveze. Do obchodu, který je blízko a po rovině, ji dotlačí patnáctiletý syn. „Denisek jsou moje ruce a nohy,“ říká. Na větší nákup už ji ale musí odvézt autem táta. „Přítel to psychicky nezvládl a odešel ode mě, protože už jsem s ním nebyla schopná podnikat to, co dřív,“ vysvětluje čtyřicetiletá žena. Od té doby zůstala sama se synem z předchozího manželství. „Samoživitelka v invalidním důchodu a s hypotékou na krku.“


Michaela se synem Denisem v době, kdy byla ještě zdravá. (Foto: Archiv Michaely Nejedlé)

Pět let nazpátek si přitom Michaela představovala svůj život docela jinak. Pohledná a štíhlá žena pracovala jako účetní na městském úřadě. Společně s přítelem vychovávala svého desetiletého syna a přítelovy dvě dcery. Starala se o děti, dům, zahradu, běhala, měla spoustu kamarádů a plánů. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo zkazit. „Seděla jsem večer na posteli v ložnici a čekala na přítele, než se vystřídáme v koupelně. Najednou se mi udělalo špatně. Cítila jsem lupnutí v hlavě, rozlilo se mi teplo po těle a pak mi přestaly fungovat ruce a nohy,“ popisuje. Shodou okolností si pár dnů před tím četla na internetu článek o příznacích mrtvice. A najednou je zažívala na vlastní kůži.

„Věděla jsem, že když tohle přijde, má člověk zkoušet zvedat ruce, vypláznout jazyk, mluvit,“ popisuje Michaela. Nic z toho už jí ale pořádně nešlo. Poslední, co ještě zvládla, bylo udělat pět kroků do koupelny za přítelem. Za krátko už přivolaná sanitka vezla mladou ženu do Fakultní nemocnice v Brně, kde jí lékaři museli operovat mozek zalitý krví. Dva týdny bojovala o život v umělém spánku. Následovalo léčení na neurologii a rehabilitace v nemocnici v Třebíči, pak tři měsíce v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Domů se vrátila až po více než půl roce.

Ztráta svobody

V Náměšti nad Oslavou mezitím převzali velení Michaelini rodiče. Nemocné dceři byli na blízku od první chvíle, bydlí totiž hned ve vedlejším domě, s Michaelou mají společný pozemek a zahradu. „Přišla jsem hned, jak se to stalo. Volali mi, jestli dohlédnu na děti. Míša seděla na posteli a říkala: ‚Mamko, já umřu. Kdo se postará o Deniska?‘ Je to pět let a pořád to mám v sobě,“ vzpomíná paní Libuše Nejedlá. Desetiletého vnuka si s manželem vzali k sobě. „Řekli jsme mu, že mamka musela do nemocnice, protože ji moc bolela hlavička, byl přece ještě malé dítě. Když jsme s ním pak jezdili za Míšou do Třebíče a do Kladrub, pořád chtěl, aby šla mamka s námi domů, a nechápal, proč to nejde. Bylo to pro všechny neuvěřitelně náročné.“ 
                
Když se Michaela v nemocnici probrala, zjistila, že se nedokáže vůbec pohnout. „Neotočila jsem se na posteli, nesedla jsem si, všechno jsem se učila znova,“ popisuje. „Zdaleka nejhorší pro mě ale byla ztráta samostatnosti a svobody.“ Jakoby se v 35 letech stala znovu dítětem závislým na rodičích a vlastním synovi. A pokroky byly velmi pomalé. Ještě nedávno se bez pomoci nedostala ani na zahradu, schody vedoucí k domu pro ni byly nepřekonatelný problém.
„Syn mě třeba kolikrát vyvezl ven, odešel za kamarády a já mu pak musela volat, ať mě přijde vrátit domů,“ popisuje Michaela situace, kterým musela čelit.
Hodně jí pomohla plošina, kterou jí před Vánoci namontovali ke schodům, ještě ale musí natrénovat zavírání dveří. „Je to neuvěřitelný pocit, že můžu sama vyjet na zahradu, jen tak si sednout pod pergolu, nebýt pořád zavřená doma,“ raduje se a doufá, že se sama brzo dostane i dál, ven ze zahrady, do města.

Obyčejná přání

Klíčem ke svobodě je pro čtyřicetiletou Michaelu elektrický vozík, na kterém by se sama dostala nejen z domu, ale i ze zahrady ven na ulici a do města. „Zvládla bych si na něm sama vyřídit všechny běžné věci, nebo se zkrátka jen dostat mezi lidi,“ říká. Také by si moc přála vzít syna na dovolenou, protože spolu dlouhé roky nikde nebyli. „Strašně moc bych chtěla na Šumavu. Kdyby nás tam někdo dovezl, mohli bychom tam spolu klidně čtrnáct dní vegetovat a nepřidělávala bych mu starosti, že by mě musel někde tahat, to bychom ani nezvládli,“ říká. A Denis má ještě obyčejnější přání: „Mamka by se mohla třeba přijet kouknout do parku, jak jezdím na koloběžce.“


Patnáctiletý Denis je mámin velký pomocník, volný čas by ale rád trávil i s přáteli. (Foto: Libor Fojtík, Economia)

Patnáctiletý kluk letos končí v Náměšti na Oslavou devátou třídu. Kromě koloběžky rád jezdí i na skejtu, dřív hrál také florbal. Mámina nemoc pro něj byla obrovská rána. „Měl jsem strach. Nejdřív jsem ani nevěděl, co mamce je,“ vzpomíná. Když se pak Michaela vrátila domů, jejich role se otočily. Najednou se musel starat on o mamku, ne mamka o něj. „Poklízet si pokoj, vyklízet a nandávat myčku, vynášet odpadky, nakupovat, věšet prádlo, převlékat postele, škrábat brambory…“ vypočítává Denis činnosti, do kterých se musel doma zapojit. Když tehdy spěchal ze skateparku na pomoc mámě, kamarádi se na něj také divně koukali. „Teď už je to normální, že si na půl hodiny odběhnu,“ říká.

Michaela si ale dobře uvědomuje, že se o ni rodina nemůže starat věčně. Denis bude od září dojíždět do učení do dvacet kilometrů vzdáleného Třebíče, bude mít své zájmy, vlastní život. A jejím rodičům už také ubývají síly. Oběma je přes šedesát a kromě Michaely mají ještě každý svoji práci, na starost 85letou babičku a aby toho nebylo málo, i vlastní zdravotní problémy. „Psychika se promítla do zdraví,“ říká pan Karel, který už dvakrát bojoval s rakovinou. Onkologicky nemocná byla i babička. „Za pět let nás toho postihlo tolik, že doufáme, že už máme vybráno,“ říká paní Libuše. Sama se po Michaelině hospitalizaci nervově zhroutila a musela vyhledat psychiatrickou pomoc.

Novoroční naděje

Elektrický vozík, který se jednoduše ovládá joystickem na pravou ruku a hravě zvládne i menší terén už má Michaela vybraný a vyzkoušený. Zatím ale všechny sny sráží k zemi jeho vysoká pořizovací cena - 75 tisíc korun, které si Michaela sama nemůže dovolit zaplatit. S prosbou o pomoc se proto obrátila na Konto Bariéry, a to se pro mladou ženu rozhodlo uspořádat společnou novoroční sbírku s Aktuálně.cz. Její výtěžek poslouží Michaele nejen k pořízení elektrického vozíku, ale také k uhrazení nákladných rehabilitací. Právě usilovným cvičení se totiž ženin stav zvolna, ale neustále zlepšuje. „K levé ruce už se podle lékařů upínat nemám, ale noha je rozhýbaná a stačí správně propojit poškozené dráhy v mozku,“ líčí Michaela. Dennodenně sama trénuje, jednou za rok jezdí do lázní, pomohlo by jí ale intenzivní cvičení s fyzioterapeutem, který by ji mohl navštěvovat doma.

„Kdybych chodila, tak budu úplně nejšťastnější. I když mi zůstane jen jedna ruka. S jednou rukou se dá žít úplně nádherně!“ usmívá se konečně Michaela.

Třeba se buldoček Eda bude ještě divit, až ho panička na zahradě doběhne.

(Foto: Libor Fojtík, Economia; archiv Michaely Nejedlé)

Děkujeme, že s námi Michaele pomůžete!

---

Fotogalerie