Kinematograf, který pomáhá

Kdo by neměl rád atmosféru letních filmových projekcí pod otevřeným nebem? Tuto nezaměnitelnou atrakci již 34 let přináší Kinematograf bratří Čadíků, který kočuje po českých městech a venkově. A nejen to! Svého času unikátní projekt Filmové léto od počátku podporuje charitu. Výtěžky z dobrovolného vstupného už sedmnáct let putují ve prospěch Konta Bariéry. Ani letos tomu není jinak.

Manželé Renata a Josef Čadíkovi.

Celkem kinematograf přinesl na pomoc potřebným lidem už 21 milionů korun, jen za loňský rok přispěl Kontu Bariéry částkou 1,5 milionu! „Doufáme, že letos to budou dva miliony,“ říká Renata Čadíková, snacha jednoho ze zakladatelů. Její manžel Josef Čadík mladší převzal štafetu a celou firmu po svém tatínkovi, kterému už bohužel neslouží zdraví. Představují tak druhou generaci rodinného podniku. „Název na Kinematograf manželů Čadíkových určitě měnit nebudeme. Koneckonců máme tři děti, z toho dva syny, takže další pokolení pak může na tradici navázat,“ usmívá se nový principál.

Kouzlo promítání

On sám se kolem mobilních projekcí točí už od svých patnácti let. „To snad ani nemůžeš říkat, to určitě nebylo legální,“ dobírá si svého muže v žertu paní Renata. Josef uznává, že má asi pravdu, jenže zároveň s láskou na ty časy vzpomíná. „Dřív bylo víc věcí, které by dnes neprošly. Táta se strýcem začínali hodně punkově. V roce 1992 vyrazili s promítačkou v první maringotce, která ani neměla poznávací značku. Doufám, že už je všechno promlčené, když to takhle prozradím,“ směje se opět Josef, který si tehdy prostě chtěl jen přivydělat nějakou korunu.

Tehdy bylo promítání ještě kumšt. Museli jste absolvovat kurz, umět zakládat filmové pásy a měnit kotouče. „Tehdejší ostřílení promítači se divili, jak to coby mladý kluk umím. Promítačky krásně vrněly a lidé nakukovali do maringotek, jak to vypadá v zákulisí. Tohle kouzlo se s digitální technologií zhruba před deseti lety vytratilo, dneska se vše pouští přes projektory z počítače a do kabiny už nakukuje málokdo,“ vzpomíná pan Josef, který prý jako dospívající mladík kočování s kinematografem miloval.

Na druhou stranu uznává, že počítač dnes umí ovládat každý, takže odpadá limitující faktor při náboru pracovních sil. Sehnat pracovité spolehlivé mladé muže však není tak jednoduché. „Zjistil jsem, že s maringotkami můžu v létě zažít totéž, ba ještě lepší věci než s kámošema doma. Poznával jsem zajímavá místa a lidi. Někdy mě třeba pořadatelé nechali přespat na zámku a podobně. Přiznám se, že od té doby, co jsme opustili klasické filmové pásy a maringotky nahradily skříňové dodávky, tak už mě to tolik neláká. A i když je promítání snazší, dnešní brigádníky, které potřebujeme, už poetika letního kočování tolik netáhne. Alespoň ne takové množství, co bych čekal. Vím, že teď mluvím jako sentimentální stařec, ačkoliv je mi třicet dva, ale je to tak. Přestože vím, že vývoj technologií se nedá zastavit a musíme jít s dobou. Proto mě také kdysi napadlo začít jezdit s dodávkami do 3,5 tuny, na které stačí běžný řidičák. Dřív byly k tahání nutné náklaďáky či traktory, což dost komplikovalo logistiku. Řídit je uměl jen někdo. Uvažujeme však, že k nějakému výročí některou z maringotek oprášíme, aby zase vyrazila do světa. Horší bude sehnat filmový materiál, asi použijeme něco ze svého archivu,“ vyznává se Josef Čadík mladší.

Rodinný podnik

Staré maringotky, autobusy, náklaďáky, traktory i současné dodávky společně odpočívají v jedné hale nedaleko Brna. Stačí nakouknout a nostalgie na vás přeskočí úplně sama, i když nemáte zážitky jako Čadíkovi. „Zní to možná paradoxně, ale dnes se nám na práci hlásí hodně děvčata,“ konstatuje paní Renata, která se se svým mužem věnuje manažerské a organizační stránce věci. Sezona se blíží a ještě stále nabírá brigádníky, kteří se sedmi vozy vyrazí na sedm různých tras po celé republice. Ideální prý je, když dvoučlenný tým tvoří dva muži, čím dál častější variantou je i muž a žena. Dvě ženy však ne, protože pořád jde totiž i o manuálně těžkou práci při stavění projekčního plátna, které má rozměry čtyři krát devět metrů. Skříňové kabiny vozu slouží nejen jako projekční místnost, ale také jako sklad materiálu a improvizovaný karavan s dřevěnými palandami.

Filmové léto začíná koncem června a končí druhého září. „Celkem stihneme obrazit tak přibližně sto dvacet míst. Časové rozmezí je dáno hlavně prázdninami. Během nich mají totiž volno naši brigádníci. Domluvit všechny štace, filmy s distributory, připravit i opravit techniku a vybavení, nabrat obsluhu, to všechno jinak zabere mnohem víc času, než si většina lidi dovede představit. Jediný měsíc v roce, kdy se dá říct, že máme volno, je říjen. To je vše zazimované a nastane chvíle klidu, než se začne vše domlouvat a připravovat nanovo,“ líčí Renata Čadíková, která do celého kolotoče nastoupila po mateřské dovolené částečně loni, letos poprvé naplno. A aby toho rodina neměla málo, tak ještě provozuje v Brně střední uměleckomanažerskou školu.

Kinematograf je jen jeden!

Princip kinematografu je stále stejný. Města, obce, organizace a firmy si ho za peníze objednají a Čadíkovi jim poskytnou obvykle čtyřdenní filmový program. Příchozí diváci, kterých bývá v průměru tak dvě stě na jedno představení, pak platí pouze dobrovolné vstupné, jehož výtěžek jde zcela na dobročinné účely, konkrétně ve prospěch Konta Bariéry. Na mnoha místech zanikla letní kina, ale poptávka po jejich atmosféře stále je. Někde se „letňáky“ obce pokoušejí udržet nebo obnovit, ale zjišťují, že to není tak jednoduché. Především po ekonomické stránce. Pronajatá mobilní projekce garantuje kvalitu bez námahy pro pořadatele a dá se hezky navázat na nějakou slavnostní příležitost. Synchronizovat všechny požadavky a sestavit co nejefektivnější trasy podle kalendáře představuje opravdovou výzvu. Na mnoha místech už kinematograf považují za tradiční akci a většinou se města sama hlásí a projevují zájem.

„Už to ale není tak snadné jako dřív,“ přiznává Josef Čadík mladší. „Dříve distributoři více slyšeli na naše charitativní poslání, takže nám půjčili filmy za rozumné ceny, dneska už na aktuální největší pecky těžko dosáhneme. Částky za pronájem filmů jsou tak vysoké, že bychom se nedoplatili. Taky se objevily konkurenční projekty. Cožpak o to, konkurence je zdravá, ale trápí nás, když někdo používá neférové taktiky. Například jeden náš promítač z dřívějška naprosto okopíroval naše know-how a vytvořil prakticky identický projekt. Ještě horší pak je, když o nás někdo začal po obcích šířit zvěst, že končíme, ať uzavřou smlouvu s nimi…“ trápí pokračovatele rodinné tradice. Kinematograf bratří Čadíků však rozhodně jede dál!

„Pro nás je nejpodstatnější spokojený divák. Takový pak rád přispěje a my ty peníze stejně rádi předáme na dobrou věc. I v téhle oblasti se začaly projevovat technologické změny. Když po sezoně mluvíme s promítači o jejich zkušenostech, dozvěděli jsme se užitečný postřeh – lidé u sebe čím dál častěji nemají hotovost. Těch pár drobných, co mají v kapse, utratí za občerstvení, a pak třeba nemají čím přispět, i když by chtěli. Od letoška proto zavádíme možnost platby přes QR kód a možná ještě stihneme zařídit i variantu bezkontaktních platebních terminálů. Proto si od letoška slibuji výběr rekordních dvou milionů, nebo alespoň v to doufáme. Je to takový náš vysněný cíl. Uvidíme,“ popisuje Renata Čadíková, jež původně pracovala v cestovním ruchu, zatímco její manžel je původní profesí automechanik. Jejich znalosti se jim tak hodí.

Manželé žijí v domě, který vznikl v areálu bývalého jednotného zemědělského družstva na okraji jedné vesnice několik kilometrů za Brnem. „Jsme tu už devatenáct let, táta to tu kdysi koupil a bylo to všechno v hrozném stavu. Dalo dost práce dostat vše do současného stavu,“ přiznává Josef Čadík mladší. Velké zastřešené prostory, určené původně pro chov zvířat, se nyní hodí jako obří garáž pro všechnu jejich pojízdnou (a z části už i nepojízdnou) techniku.

Text vyšel v časopise Můžeš 02/2025
Autor: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš, archiv rodiny Čadíků

Fotogalerie