Cookie Consent by FreePrivacyPolicy.com

Daniel Hůle převzal Cenu Františka Kriegla


Vedoucí programu Kariérní a pracovní poradenství v nevládní neziskové organizaci Člověk v tísni Daniel Hůle převzal Cenu Františka Kriegla pro rok 2022. Ocenění za občanskou statečnost uděluje Nadace Charty 77. Slavnostní předání Ceny proběhlo v úterý 17. května v Praze. 

kriegel_cena-hule_web_003-(1).jpg

Daniel Hůle se už dlouhou řadu let neúnavně věnuje problematice zadlužování značné části občanů České republiky a zejména oblasti exekučního a vymahačského byznysu, parazitujícího na nejzranitelnější části české společnosti. Problém, po celé roky přehlížený a bagatelizovaný, dokázal dostat do centra pozornosti a výrazně přispěl k tomu, že jej politická scéna začala odpovědněji řešit.

kriegel_cena-hule_web_001.jpgPorota rozhodovala ve složení: Martin Groman, Jana Horváthová, Petra Procházková, Břetislav Rychlík, Saša Uhlová (předsedkyně poroty), Marek Orko Vácha a Jaroslav Veis. Hůle podle ní prokázal velkou statečnost, když se postavil mocné a často bezskrupulózně fungující vymahačské a exekutorské lobby, která dlouho fungovala pod skrývanou ochranou některých politiků. Jeho práce je záslužná a nenahraditelná o to víc, že se nevěnuje pouze celospolečenským dopadům problému a prosazování nápravy na legislativní úrovni, ale v rámci programů organizace Člověk v tísni také účinně pomáhá konkrétním lidem v těžkých životních situacích souvisejících nejen s jejich extrémní dluhovou zátěží.

K Ceně Františka Kriegla se váže odměna pro laureáta ve výši 30 tisíc korun. Sponzorem Ceny je Jan Žůrek. Slavnostní předání Ceny proběhlo v Trmalově vile v Praze v úterý 17. května 2022. 
 

Laudatio 

 Vážení přátelé, dámy a pánové, milí hosté,
 
když jsem před pár dny slyšel v rádiu rozhovor s letošním laureátem Ceny Františka Kriegela Danielem Hůlem, zdůrazňoval, že vlastně cenu chápe jako ocenění nejen jeho osobně, ale celého týmu, který v Člověku v tísni dlouhodobě pracuje na problematice boje s predátorskými poskytovateli úvěrů i neméně predátorskou vymahačskou exekutorskou lobby, ale také obecně vzato pomáhá slabým, aby v nejrůznějších těžkých situacích nebyli bezmocnými oběťmi.
 
Takže když jsem ho pak před pár dny viděl poprvé naživo, nepřekvapilo mě, že mi to řekl hned na úvod. Za to mě překvapil svou bezprostředností, vlastně ještě klukovskou, i když podle data narození a práce, kterou má za sebou, je seriózním mužem už středního věku. Vyprávěl mi pak o svém životě, který vůbec nebyl zpočátku jednoduchý, když jako malý kluk postupně ztratil oba biologické rodiče. Rodina, v níž pak vyrůstal, však byla úžasná a právě její prostředí má velký podíl na tom, co dělá, co dokázal, a proč vlastně tu dneska jsme.
 
Mimochodem, důležité a formativní životní momenty jsou často nenápadné a zdánlivě hodně vedlejší a o těch jsme taky mluvili. Třeba o chalupě nedaleko Nepomuku, kam jezdívali a kde místo, aby pleli záhonky a opravovali díry ve střeše sedávali kolem krbu a dlouze a vášnivě diskutovali. Sousedi se jim smáli, že jim ten mlejn spadne na hlavu, ale to, že debatovali o podstatných věcech byl mnohem důležitější vklad do života než co jiného. Tam se poprvé učil hájit názor, o němž je přesvědčen, že je správný, dokázat argumentovat a své argumenty i věcně prosazovat.
 
Tohle prostředí i tyhle debaty teenagera Daniela přivedly kromě jiného k zájmu o ty, kteří potřebují pomáhat, protože jsou slabí, menšinoví, handicapovaní, stigmatizovaní. Spolu se svým kamarádem Jakubem Steinerem, dnes uznávaným teoretickým ekonomem začali pomáhat v Jedličkově ústavu i v organizacích podporujících zlepšování životních příležitostí pro Romy a pomáhat jim v tíživých životních situacích.
 
Už tenkrát zároveň měl svou hlavu, na gymnázium nechtěl a vydupal si průmyslovku v Ječné. Po pár týdnech mu došlo, že to byla, jeho slovy, slepá cesta, ale otec mu řekl taky, že když už si to zvolil, neměl by utíkat. Od něj pak dostal demografické časopisy, které ho rázem chytly, i první knížky filozofa vědy a velkého humanisty Karla Poppera. Sám o tom říká, že demografie i Popperova filozofie si ho našly a už ho nepustily. Ale dodejme, že se k tomu sám hodně přičinil, jinak by to nefungovalo.
 
Demografii se sociální geografií pak studoval na Přírodovědecké fakultě, na Filozofické fakultě začal studovat sociologii. O akademickou kariéru nebo úspěch však příliš neusiloval, ostatně opět jeho slova, že jestli mu něco chybí, je to ambicióznost – a vůbec mu to nevadí.
 
Někdy kolem roku 2004 založil spolu s několika spolužačkami demografický portál, který vytvářel kvalitní analýzy, o něž se začaly zajímat obce, ministerstva i úřady. V tu dobu projevil zájem o jeho práci i Člověk v tísni, už tehdy nejvýznamnější i nejzajímavější česká nevládní organizace, která ač zpočátku byla výrazně zaměřena na humanitární pomoc v krizových oblastech po celém světě, začala hrát stejně důležitou roli i v Česku. Takže jak si ho nejdřív našla práce pro Romy a demografie, našel si ho i Člověk v tísni, kde od té doby působí v dnes už našem největším týmu pomáhajícím svými programy sociální integrace lidem v sociálním vyloučení, chudobě a tíživých situacích, které sami neodkážou zvládnout.
 
Tam si ho od té doby nacházejí oběti zadlužování, úvěrových predátorů, vymahačského a exekutorského byznysu.
 
Je to složitá a extrémně společensky i ekonomicky nebezpečná problematika. Nejen oběti, ale celá česká společnost stále ještě doplácejí na souhru prvotního všeobecného odporu proti přeregulovanosti normalizačních let, extrémnímu libertariánství let devadesátých, asociálnímu přístupu k dlužníkům, bezohledně se rozmáhajícímu obchodu s dluhy.
 
Daniel Hůle – avšak nejen on sám – se s nimi pustil do boje. Od počátku bylo jasné, že jde o boj dlouhodobý, který bude vyžadovat vytrvalost i schopnost strategicky uvažovat a nacházet slabiny predátorů a být chytřejší než oni. Když se ukázalo, že politici nejsou ochotni dluhový byznys regulovat, vytvořili lidé kolem Daniela Hůleho – důležitou roli hrál advokát Pavel Uhl – index predátorského úvěrování, kterým zaujali média a po nějaké době se největší úvěrové společnosti jako HomeCredit a Cofidis začaly děsit reputačního rizika.

Byla to dlouhá cesta, kdy bylo nutné překonat liknavost legislativy, ale také si v ní nacházet spojence, potýkat se s lobbyisty, advokáty a exekutory a vymahači. Potkávali postavy příšerné, jako byl kdysi ministr spravedlnosti Pavel Němec, s nímž jsou spojeny největší nehoráznosti českého vymahačského systému,  i postavy pozitivní, jako byl rovněž ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který se neobával vymahače a exekutory krotit. Na jejím momentálním konci je dohled České národní banky nad nebankovními společnostmi, limit nemravných odměn advokátů, boj o teritorialitu exekutorů, a konečně možnost oddlužení, známější pod symbolickým názvem milostivé léto.
 
V jednom rozhovoru s Danielem Hůlem moderátorka oceňovala jeho boj s větrnými mlýny. Bylo to trochu nepřesné přirovnání. On, ani všichni ostatní nevedou donkichotský boj s fiktivním nepřítelem. Vedou boj s nepřítelem velice konkrétním, kluzkým, uhýbajícím, schopným se vecpat do každé skuliny a hlavně neochotným se vzdát peněz, o které mu jde, takže se zdá být věčný.

Definitivně se nad ním zvítězit asi opravdu nedá, snad leda v rámci Fukuyamova konce dějin a utopického směřování společnosti. Co však se dá, je držet ho na uzdě. Proto je nesmírně důležité, že tu existuje možnost vytočit číslo Člověka v tísni, kde se ozve dobrý den tady je Daniel Hůle, nebo některý z jeho kolegů připravených pomáhat. Mají pořád spoustu práce, a budou jí bohužel mít, i dál.

Jaroslav Veis

Fotogalerie

Jdu na to