Monika je od šestnácti let, kdy si při pádu na bruslích poranila páteř, odkázána na vozík. Srdcem ale zůstala sportovkyní – jezdí na handbiku i na monoski, zkouší také další sporty. Narodila se a stále žije ve Vrchlabí, bydlí sama s kočkou Nelinkou. Zvládne toho nesmírně mnoho, je samostatná, přivydělává si ručními pracemi a cyklo „výrobky“. Mnoho jejích nápadů a plánů ale donedávna končilo na tom, že nemá auto.
„Mám velký problém dopravovat se na sportovní akce, závody, vlastně problém dostat se kamkoli, k lékaři, na nákupy, za kamarády, na výlety... Pokaždé jsem odkázaná na sehnání odvozu, což je často velký problém. Když už seženu odvoz, nevejde se nám vybavení do auta. Takže sedím doma a nikam nejedu,“ napsala vloni a požádala o pomoc.
Dobrá věc se podařila! Štědří dárci nasbírali Monice na auto a Hokejový klub Vrchlabí ji podpořil při nákupu nového vozíku. A Monika poslala zprávu, kterou je radost číst:
„Dovolte mi představit své nové přírůstky. Vozík od hokejistů a společnými silami - autíčko ❤️.
V novém vozíku se cítím lépe, lépe mi sedí a tím se mi i lépe ovládá.
Vím, že auto potřebuji z mnoha důvodů, hlavně zdravotních, přesunout se kam potřebuji. Ve skutečnosti jsem netušila, co znamená mít auto, myslím, že si vše plně uvědomím až časem. V pátek jsem jela osobně poděkovat panu Martinovi, spontánní nápad. A jak jsem jela, cestou tam, jako by ze mě spadla obruč, která mě svírala, aniž bych o ni kdy věděla, že mě svírá. Nevím, jak přesně ten pocit popsat. Ne, že někam musím jet, ale že můžu, když chci, pro radost sobě i druhých. Nemuset hledat, kdo má čas a může mě odvézt, čekat a ne vždy se dočkat, protože mu do toho něco přišlo.
Sama jsem zvědavá, kam mě cesta života zavede, když mám rozšířené možnosti někam se dopravit.
"Ráda bych poděkovala všem, kteří jakkoliv pomohli. Nevím, jak to vyjádřit slovy, co a jak teď cítím.
Moc Vám děkuji za pomoc i podporu. Obojího si vážím, jsem moc ráda, že tu jste pro nás.“