Menu

Příběh s dobrým koncem: Filip J.

Filipovi jste pomohli i díky vánoční sbírce s iDNES.cz 
Moc děkujeme všem, kdo jste přispěli. Až bude mít Filip auto koupené, přidáme k poděkování fotografii.

Takto Filip sepsal svůj příběh:

Můj úraz.
Byl jsem na konci 9. třídy a chybělo pár dní do konce školy. Měli jsme hodinu tělocviku, a učitel navrhl, že půjdeme ven a cestou se budeme moci vykoupat v řece Blanici, která teče přes Protivín, kam jsem chodil na základku. Už je to osm let, a já si to pořád pamatuju, jako by to bylo včera. První do vody skočil kámoš, řekl jsem, že je blázen, když skáče proti břehu. Blanice je malá řeka, a v tom místě bylo tak po pás vody a na délku měřila maximálně pět metrů. Na tom místě jsem skákal poprvé, ale řekl jsem Vaškovi, to byl ten kámoš, co už byl ve vodě, ať mi to tak dva metry po proudu vyšlape-abych věděl, jaká je tam hloubka. Nikdy nezapomenu na to, jak se zeptal, jestli má jít dál a já mu odpověděl, že nemusí. Rozběh jsem se a skočil. Najednou jsem ležel břichem na hladině a jediné co jsem mohl dělat, bylo hýbat hlavou ze strany na stranu a doufat, že si mě někdo ze břehu všimne. Poslední co si pamatuju je, jak mě lochtají bublinky po obličeji a pak na to, jak sem se probral na břehu. Ležel jsem na zádech a učitel se zeptal, jestli můžu hýbat nohama. Řekl jsem, že jo, ale byl to jen pocit, že s nimi hýbu. Ve skutečnosti se ani nepohnuly.  Zkusil jsem to samé s rukama, ale akorát jsem si nafackoval – nemohl jsem jejich pohyb vůbec kontrolovat. Po chvíli jsem si začal stěžovat na bolest za krkem. Učitel mě poposadil a opřel o sebe - to byla ta největší chyba – bolest přestala. Jelikož to bylo daleko od silnice, sanitka přijela až za půl hodiny. Pamatuju si, že mi něco píchli a já usnul. Z pozdějšího vyprávění jsem se dozvěděl, že pro mě musel přiletět vrtulník. Den na to, pátek 13. června 2003 (můj oblíbený den) mě v Českých Budějovicích operovali. Operace trvala 9 hodin a skončil jsem na Áru s míšní lézí mezi 4 a 6 krčním obratlem. Nemohl jsem sám dýchat ani jíst. Byl jsem napojený na umělou výživu – říkali tomu sonda do žaludku. Tekutá strava nebyla tak špatná, ale hnus byl, když potom sondu proplachovali. Na Áru jsem ležel 14 dní v umělém spánku a pamatuji si do teď spoustu živých snů i nočních můr. Poprvé jsem se probral, když mě převáželi na JIPku. Prvně jsem slyšel hlasy, a viděl jsem jen jasné bíle světlo, dokud mi sestřičky, co mě připojovaly k měřícím přístrojům neřekly, že můžu otevřít oči. Byl jsem omámený z farmak a zdálo se mi, jako bych se otáčel na grilu, vše se kolem mě točilo, až mi z toho bylo blbě, ale  po chvíli jsem znovu usnul. Probral jsem se za několik hodin s hroznou žízní. Sestřička mi přinesla ten nejlepší čaj, co jsem kdy pil – ale jelikož se po narkóze nesmí pít, udělalo se mi akorát špatně a protože jsem nemohl zvracet, čaj ze mě vypumpovaly sondou. Naši za mnou jezdili už na Áro, ale z toho si nic nepamatuju. Vím ale, že když za mnou přijeli poprvé, co si pamatuju, nechtěl jsem, aby tam byli a vyhodil jsem je – věděl jsem, že jsem jim ublížil a nechtěl jsem, aby mě takhle viděli. Dost je to skolilo, ale cestou když odcházeli, tak je zastavila psycholožka a vysvětlila, že to je obvyklá reakce poúrazových pacientů. Je několik fází, kterými si musí takový pacient projít. Já jsem měl štěstí, že jsem psychicky odolný a myslím, že všemi fázemi jsem si prošel hned první den.  Na JIPce jsem zažil spoustu bolestivých, ale ve skutečnosti uvolňujících zákroků. Například vyndání sondy (hadice asi metr dlouhá od nosu až do žaludku), umývání těla, vyprazdňování, cévkování (sice jsem skoro nic necítil, ale byl to pro mě hrozný pocit vidět tu hadičku v penisu). Složitá byla i komunikace, nebylo mi rozumět - tracheostomii jsem měl déle než tři měsíce. Pravidelně mi jí měnili, což se dělá bez umrtvení a je to velice nepříjemné. Při zkouškách jestli zvládnu dýchat sám, mě vždy odpojili od „Kuby“ (říkal jsem tak přístroji který za mě dýchal), doktor dlaní překryl díru do krku a řekl mi, abych se pokusil nadechnout. Nevzpomenu si, při kolika marných pokusech jsem se jen dusil, ale celkem dobře si pamatuji, jak jsem se poprvé nadechl a písklavým hlasem pozdravil nic netušící rodinu. Nepříjemné taky bylo odsávání hlenu z plic, to se provádělo několikrát denně vždy, když se mi špatně dýchalo. Vzpomínám si, jak jsem vždy na sestry sípal odsááát, odsááát. Přišla sestřička s asi půl metrovou cévkou, odpojila mě od Kuby a „vyluxovala“ mi plíce. Vždy jsem se při tom dusil a nemohl dýchat, ale potom se mi ulevilo. Když jsem zvládl dýchat sám a naši se o mě zvládli postarat, přesunuli mě na samostatný pokoj, kde se naši střídali o mou péči, a já čekal, co bude dál. Po několika týdnech „živoření“ na pokoji, kde se o mou 24h péči staral vždy někdo z rodiny, mě poslali na spinální jednotku do Brna, kde jsou specializovaní na úrazy páteře. Tam jsem nebyl ani měsíc - řekli mi, že nechápou, proč mě tak „zanedbali“ v ČB , a odvezli mě do Luží – Košumberku, kde je rehabilitační zařízení pro poúrazové pacienty. V „Košusu“ jsem prožil zbytek puberty a „dospěl“ – jelikož jsem, jako patnáctiletý kluk, byl 6 měsíců mezi dospělými lidmi ve věku od 20 do 60 let, nemohl jsem si dovolit chovat se jako typický „puberťák“ a od té doby jsem na „odrzlé“ puberťácké chování tak trochu alergický. Poznal jsem tu spoustu kamarádů, ale i neřestí. Začal jsem kouřit a poprvé vyzkoušel alkohol a marihuanu. Byly to zajímavé zkušenosti. Tabák nijak neobhajuji, protože je to droga, která podle mě člověku nic nedá, jen se na něj vytvoří závislost. Alkohol a marihuana na mě mají v rozumném množství pozitivní vliv. Alkohol je společností uznávaná droga a marihuana se pro mě stala „modlou“. Spoustu jsem o ní přečetl a zajímal se o jejich účincích.  Ze začátku jsem ji užíval rekreačně pro zábavu, později jsem si koupil skleník, a začal ji pěstovat a dnes z ní s dědovou pomocí děláme masti, jídlo, tinkturu – které výborně uvolňují spasmy a mají minimální vedlejší účinky – oproti chemii od doktorů, na které jsem bohužel závislý ale díky konopí, ji stále snižuji. Neumím si představit, že bych na jaře nedal naklíčit semínko a nemohl se celé léto starat a sledovat jak tato, špatnou politikou, farmaceutickou a potravinářskou loby zakázaná bylina, roste. Po půl roce rehabilitací, jsem se poprvé od úrazu dostal domů. Bydleli jsme na malé vesnici v malém rodinném domku v podnájmu. Nebyl úplně bezbariérový, ale „šlo to“. Celý rok jsem byl prakticky zavřený doma. Staral se o mě táta, což bylo docela psycho – protože už před úrazem jsme se „moc nemuseli“. Rok na to jsem nastoupil na opakovačku do Košusu (jezdím tam pravidelně, vždy o prázdninách na 4 až 6 týdnů), kde jsem se od psycholožky dozvěděl o Obchodní akademii pro tělesně postižené v Janských lázních, kam jsem hned v září nastoupil. Bylo mi skoro 17, když jsem nastoupil na tříletý obor obchodní školy. Mám to domů 300 km, takže jsem tu zůstával na intru celý měsíc a domů jezdil převážně jen na povinné odjezdy a prázdniny.  První den na škole byl hrozný, a vím, že jsem v noci brečel, jak se mi stýskalo. Hned ale druhý den jsem se seznámil s pár lidmi ze školy a začal mi úplně nový život – protože za ten rok doma, se u mě stavilo jen pár kamarádů ze základky a tady jsem byl obklopen spoustou fajn lidí, kteří mi doma chyběli. Začal jsem prožívat to co ostatní teenageři na střední škole – první lásky, sex a kolektivní zábavu. Na základce jsem byl v učení průměrný (3, 4), a tady jsem to zvládal na dvojky, aniž bych se nějak moc učil.  Tři roky utekly jako voda, zdárně jsem udělal závěrečné zkoušky a pokračoval na pětileté Obchodní akademii. Nyní jsem ve čtvrťáku a za rok mě čeká maturita. Dohromady na této škole strávím „snad jen“ 8 let a to jen kvůli tomu, že jsem lenoch. Na konci prváku i druháku Obchodní školy mi nabízeli, ať přestoupím na akademii, ale nechtělo se mi opustit dobrý třídní kolektiv a říkal jsem si, že nikam nechvátám. Kdybych tenkrát přestoupil, asi bych teď byl na vejšce s kámošema. Teď už mám ale učení po krk, a po maturitě bych rád vyřešil některé z vozíčkářských „obtíží“ (otlaky na patách, ekzémy na zadku a stehnech, problémy s vyměšováním a hlavně opakující se záněty moč. cest) Rád bych taky zvážil operaci, která by mi měla umožnit hýbat tricepsy – díky čemuž bych byl o 100% soběstačnější a zvládl bych přesuny na postel, WC, do sprchy atp. A co potom? To si zatím nedovedu představit a popravdě se toho docela děsím-být zase celé roky doma jen s rodinou, bez přátel a možností společné zábavy v blízkém okolí.
12.3.2012
Tak první 2 roky doma, byly vesměs „živořící“ Denně jsem vysedával u PC, hrál hry, sledoval filmy, dokumenty, zajímal se o vesmír, lidský pokrok, historii Země a snažil se zlepšit ve tvorbě grafiky, videí a www stránek... Vytvořil jsem pár věcí, na které jsem celkem pyšný: www.vetrelcidavnoveku.cz – stránky o Archeoastronautských teoriích, které původně vznikly jako školní projekt… dá se na nich nalézt kompletní seriál a spousta dokumentů o vesmíru, vědě a pokroku. www.coc-cz.webnode.cz – stránky k mobilní hře Clash of Clans a pak různá videa či grafiky.   Nebyla to ale úplně idylka… Chronické zácpy, záněty, kožní defekty a neustále spasmy byly na denním pořádku. Antibiotika jsem dostával už na škole cca ob měsíc, ale doma se to ještě zintenzivnilo. Právě kvůli chronickým zánětům, jsem přišel o spoustu naplánovaných výletů a akcí, jelikož jsem v akutních stavech mohl pouze ležet v posteli a co hodinu, v bolestech močit do bažantu. Proto mi také utekla spousta utkání a tréninků ve florbalu na elektrických vozících – jsem členem SK INDIANS Plzeň. Od letošního února, kdy jsem objevil činnosti J. Duška, „esoterismus“, celostní medicínu a na urologii mi pan Primář oznámil: že antibiotika, na kterých je napsáno NEBRAT DÉLE NEŽ 6 MĚSÍCU!, můžu brát „v mém věku“ klidně dál a nemusím se nijak bát, jsem si uvědomil, že vše, čemu jsem věřil, je jen „iluze“ a že bych měl se svým životem začít zacházet lépe. Shlédl jsem několik představení J.D. se zajímavými hosty i tématy (Právě v jednom představení zmínil jméno Karel Janeček a možnosti bezúročné půjčky), přečetl jsem 4 dohody (5. Dohodu mám rozečtenou). A snažím se žít i stravovat tak, aby se můj stav zlepšil. Vím, že budu vždy odkázaný na pomoci druhých a nikdy nebudu úplně soběstačný, ale čím více cvičím, provádím všední věci s min. pomocí a snažím se seberealizovat, tím více jsem spokojenější v životě. Momentálně spotřebuji nejvíce času při focení, tvorbě videí a grafiky… hlavně pro náš florbalový klub a na www stránky www.lenoxos.cz. K tomu pracuji (vyhledávám veřejné zakázky z domu přes PC), jednou za 2 týdny jezdím do ČB za přítelkyní, 2x týdně dojíždím na rehabilitaci a 2x denně se snažím cvičit sám. Každý měsíc vyjíždím na víkend na florbal – buď soustředění, nebo různé zápasy a ligová kola. Nejen proto potřebuji nové auto, kam se bez větších problémů vejde elektrický i mechanický vozík, 3 lidi a vydrží min. 10 let. Více informací o mě můžete zjistit, pokud si mě přidáte na facebook.
20.5.2015

Chci přispět

Každá koruna, kterou pošlete, pomůže. I malý příspěvek má smysl, když nás přispívají tisíce... Děkujeme!

  • Platebním příkazem

    • Číslo účtu: 17 111 444 / 5500
    • Variabilní symbol: 9
    • Konstantní symbol: 0558
    Více
  • Dárcovské SMS

    • Jednorázově DMS ve tvaru
      DMS KONTOBARIERY
    • Roční podpora DMS ve tvaru
      DMS ROK KONTOBARIERY
      Pošlete na číslo 87777
    Více
  • Další způsoby

    • Online platební branou
    • Online platbou přes mobil
    • Online platební kartou
    • Zakoupením dárku
    Více